ECLI:CZ:US:2006:3.US.695.06.1
sp. zn. III. ÚS 695/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Šnejdou, advokátem v Českých Budějovicích, Nerudova 21, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, čj. 8 Co 944/2005-130, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2005, čj. 10 C 357/2003-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 4. 9. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2005, čj. 8 Co 944/2005-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2005, čj. 10 C 357/2003-107, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 536 998,- Kč. Stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a dále právo na soudní ochranu a na ochranu bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7. 2006, čj. 28 Cdo 2613/2005-148, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel se u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhal zaplacení částky 536 998,- Kč jako náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob. V žalobě mimo jiné uvedl, že se již od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., "zákona o půdě", bezvýsledně domáhá této náhrady po žalovaném. Prvostupňový soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, čj. 10 C 357/2003-107, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok stěžovatele je promlčen. K tomuto závěru dospěl za použití §20 odst. 1 a 2 zákona o půdě (zakotvení práva na náhradu; charakteristika osoby povinné a určení lhůty k uplatnění náhrady) a §100 odst. 1 a 2 a §101 občanského zákoníku (pojem promlčení; promlčitelná práva; určení obecné promlčecí doby). V odůvodnění rozsudku se soud také vypořádal s tvrzením stěžovatele, že námitka promlčení je v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy že je v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku podal stěžovatel dne 5. 4. 2005 odvolání dle §205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) občanského soudního řádu. Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2005, čj. 8 Co 944/2005-130, prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zcela přisvědčil závěrům prvního soudu v otázce promlčení, tj. aplikaci příslušných ustanovení zákona o půdě a občanského zákona, jakož i jeho závěrům o tom, že námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelově odvolací námitce, že nárok na náhradu není promlčen, neboť tento se stal součástí majetkového podílu oprávněné osoby dle zákona č. 42/1992 Sb., "transformačního zákona", a proto se na spornou náhradu nevztahuje režim zákona o půdě, nýbrž režim transformačního zákona (včetně jeho ustanovení o promlčení), nepřisvědčil. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel tento nárok neuplatnil u soudu prvostupňového ani v žalobě ani v průběhu celého řízení, proto se prvostupňový soud ani nemohl otázkou majetkového podílu zabývat a nelze mu proto v odvolacím řízení vytýkat, že by vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V této otázce odvolací soud odkázal na §216 odst. 2 občanského soudního řádu, dle kterého v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.
Proti druhostupňovému rozsudku podal stěžovatel dovolání [dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu], které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 7 2006, čj. 28 Cdo 2613/2005-148, odmítnuto pro nepřípustnost. Dle odůvodnění usnesení se dovolací soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího.
V ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že na danou věc měl být použit transformační zákon a opakovaně také poukazuje na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Nově stěžovatel uvádí, že v téže věci podal žalobu již v roce 1999 (tj. v obecné tříleté promlčení době), řízení bylo na návrh účastníků přerušeno a vzhledem k tomu, že do jednoho roku nebyl účastníky podán návrh na pokračování v řízení, soud řízení zastavil. Stěžovatel argumentuje jednak tím, že řízení bylo zastaveno v době, kdy jeho právní zástupce byl nemocen, a dále tím, že dle §112 občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nelze dovodit, že by byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že nepoužitím transformačního zákona obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu či právo vlastnit majetek.
Stěžovatel v prvostupňovém soudním řízení nezpochybnil aplikaci zákona o půdě. Naopak sám v žalobě zmínil, že se náhrady domáhá (a v minulosti se domáhal) dle zákona o půdě. V soudním řízení tomu potom odpovídal rozsah a charakter dokazování a zjišťování rozhodných skutečností. Poté stěžovatel podal odvolání, ve kterém, navzdory předchozímu poučení dle §119a občanského soudního řádu, uplatnil nový nárok, kdy se domáhal aplikace transformačního zákona. Odvolací soud, jako soud přezkumný, nemohl jednat o jiném nároku, než který byl uplatněn v předchozím řízení, neboť v tom případě by se nejednalo o přezkum, nýbrž o prvostupňové rozhodování o jiném nároku. Odvolací soud (a poté i dovolací soud) proto námitce o chybném nepoužití transformačního zákona nevyhověl. Rozhodnutí obecných soudů byla řádně, srozumitelně a podrobně odůvodněna.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, který přezkoumává ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci v konkrétním řízení, ve vztahu ke konkrétní věci, a to na základě nároků a způsobů jejich právního zdůvodnění, jak byly v řízení před obecnými soudy uplatněny. Ústavní soud již několikrát judikoval, že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i žaloba), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatel uplatnil své právo u soudu v řízení ovládaném dispoziční zásadou, a přestože byl právně zastoupen, a poučen dle §119a občanského soudního řádu, vznesl až v odvolacím řízení nový nárok, který by posunul řízení jiným směrem. Námitky a nároky, které zameškal v prvostupňovém řízení, se stěžovatel snažil uplatnit až u soudu odvolacího (i dovolacího) a snaží se je uplatňovat také ústavní stížností. Ústavní soud tak, vědom si zásady subsidiarity, resp. podmínky materiálního (obsahového, námitkového) vyčerpání procesních prostředků ochrany práv, dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť tento svá práva řádně nestřežil již v řízení prvostupňovém.
Pokud jde o tvrzení, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud zde taktéž neshledává porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se touto námitkou podrobně zabývaly. Prvostupňový soud svůj závěr k dané otázce řádně odůvodnil a nelze tu tedy spatřovat prvky libovůle či porušení práva na řádné odůvodnění rozhodnutí. Taktéž odvolací soud věnoval této otázce pozornost a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl doplňující výklad týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Obecné soudy postupovaly dle zákona a v mezích ústavních kautel. To, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, nemůže samo o sobě představovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel dále poukázal na řízení zahájené v roce 1999, kdy jeho argumentace v podstatě zpochybňuje promlčení práva na náhradu. Jak Ústavní soud již opakovaně ve své rozhodovací praxi vyslovil, není další obecnou soudní instancí, ve které by bylo možno uplatňovat nové nároky, nové námitky, či vznášet nové důkazy. Stěžovatel námitku předchozího zastaveného řízení nevznesl u žádného z obecných soudů, tedy ani protistrana nedostala možnost se k ní vyjádřit, a také obecné soudy se s ní nemohly vypořádat. V souladu se zásadou "nechť si každý střeží svá práva" záleží na každém, v jakém rozsahu a jakým způsobem (ve shodě se zákonem) zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Nelze se proto ztotožnit se závěrem stěžovatele, že obecné soudy opomenutím předchozího skončeného řízení porušily jeho právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.
K věci však Ústavní soud chce podotknout, že pokud řízení zahájené v roce 1999 probíhalo tak, jak stěžovatel uvedl, nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že v tomto přerušeném řízení řádně pokračoval (tj. vedl si tak, aby bylo dosaženo meritorního ukončení řízení). Ústavní soud má naopak za to, že tu podmínka pro stavění promlčecí lhůty splněna nebyla, neboť stěžovatel podal návrh na přerušení řízení, a přestože měl možnost v řízení pokračovat, neučinil tak a řízení bylo proto zastaveno. Na tom nemění nic ani nemoc právního zástupce stěžovatele. Stěžovatel mohl činit úkony (představující řádné pokračování ve věci) buď sám, nebo si zvolit jiného zástupce. Dále z kopie usnesení o zastavení řízení vyplývá, že toto bylo vydáno dne 24. 10. 2000 a nabylo právní moci dne 14. 11. 2000, tedy prima facie nebylo proti tomuto usnesení podáno odvolání (stěžovatel nestřežil svá práva ani po vydání rozhodnutí).
Stěžovatel také namítl porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Nijak však nespecifikoval, v čem by průtahy obecných soudů měly spočívat. Z předložených rozhodnutí obecných soudů lze pouze dovodit, že řízení prvostupňové bylo zahájeno v roce 2003 (dle spisové značky), odvolací soud rozhodl v polovině roku 2005 a rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno v polovině roku 2006. Pouze na základě těchto zjištěných údajů však Ústavní soud neshledává porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006