ECLI:CZ:US:2006:3.US.72.06
sp. zn. III. ÚS 72/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) J. Š. a B) D. Š., oba právně zastoupeni JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem AK se sídlem nám. Míru 15, 120 00 Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2004 č. j. Nc 1409/2002-33, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004 č. j. 53 Co 296/2004-52, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005 č. j. 20 Cdo 431/2005-77, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 5, 2) Městského soudu v Praze, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 1. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2004 č. j. Nc 1409/2002-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2004 č. j. 53 Co 296/2004-52, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005 č. j. 20 Cdo 431/2005-77, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 30. 1. 2004 č. j. Nc 1409/2002-33 nařídil Obvodní soud pro Prahu 5 podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2001 č. j. 8 C 433/2000-14 exekuci vyklizením bytu povinných J. Š. a D. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé"), nacházejícího se v pátém nadzemním podlaží domu v k. ú. Smíchov, ul. Na Plzeňce 2, v Praze 5, a přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí na základě jejich práva, do přiměřeného náhradního bytu, v Praze 5, jehož nájemkyní je v současné době oprávněná P. V. Provedením exekuce pověřil soud JUDr. Marcelu Miklovou, soudní exekutorku Exekutorského úřadu Praha - západ. Uvedené usnesení napadli povinní odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 7. 2004 č. j. 53 Co 296/2004-52 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2005 č. j. 20 Cdo 431/2005-77 bylo podle ust. §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto dovolání povinných.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že proti prvostupňovému usnesení podali odvolání, ve kterém namítali, že výpověď z nájmu bytu, ze kterého se mají odstěhovat, je skutečně pravomocná, avšak byt, do kterého se mají nastěhovat, není zajištěn, neboť nájemní smlouva k témuž bytu, kterou vlastník domu Praha 5, PYROEX v. o. s. dne 7. 8. 2002 s nimi uzavřel, nemá náležitosti řádné nájemní smlouvy. Tento názor stěžovatelé opírají o skutečnost, že nájemní smlouva je dvoustranným právním úkonem, nikoli jednostranným, písemnost ze dne 7. 8. 2002 nebyla jimi podepsána, ale i kdyby tak bylo, v době podepsání této smlouvy byla nájemkyní P. V., a proto by tato nájemní smlouva byla neplatná jako druhá smlouva existující k témuž bytu. Přes tuto argumentaci, uvádějí stěžovatelé, Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 30. 7. 2004 odvolání zamítl s tím, že byt je pro povinné řádně zajištěn, aniž by tento názor jakkoli odůvodnil, avšak připustil proti tomuto usnesení dovolání. Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl. Stěžovatelé souhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ohledně okolností, za kterých může být zajištěn pro povinného náhradní byt, avšak poukazují na skutečnost, že v předmětné věci jim žádným z uvedených způsobů žádný náhradní byt zajištěn nebyl. Byt totiž nebyl právně volný a tato skutečnost nebyla nahrazena dohodou o skončení nájmu s odkládací podmínkou a ani nebylo k dispozici prohlášení vlastníka domu, že je ochoten s nájemci, resp. se stěžovateli nájemní smlouvu uzavřít. Písemnost ze dne 7. 8. 2002, vydávaná za smlouvu o nájmu bytu, žádnou z těchto náležitostí nemá, a pronajímatel předmětné nemovitosti také po provedení výkonu rozhodnutí (exekuci) ji odmítl respektovat právě s odvoláním na skutečnost, že nebyla podepsána oběma stranami, což je k platnosti nájemní smlouvy nezbytné.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a není tak povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva". Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V projednávané věci soud prvního stupně ve svém rozhodnutí ze dne 30. 1. 2004 č. j. Nc 1409/2002-33 nařídil exekuci vyklizením bytu povinných poté, co vzal za prokázané, že bytová náhrada dle exekučního titulu byla pro povinné zajištěna. Oprávněná zajistila pro povinné bytovou náhradu tím, že jim přenechává byt, jehož je nájemcem, a v tomto směru uzavřela s pronajímatelem písemnou dohodu o skončení nájmu ze dne 23. 7. 2003 s odkládací podmínkou pro případ nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu a přestěhováním povinných do nabízeného bytu podle ust. §36 obč. zák., kterou soudu předložila. V této souvislosti podle soudu prvního stupně neobstojí námitky povinných, že uvedená dohoda je irelevantní, že řeší jen vztahy mezi pronajímatelem domu a oprávněnou. Dle názoru soudu uvedená dohoda i s návrhem nájemní smlouvy ze dne 7. 8. 2002 podepsané vlastníkem domu PYROEX v. o. s., se sídlem v Praze 5 - Košíře, v němž se nachází nabízený byt, kterou tento vlastník domu přenechává do užívání povinným v návrhu označený byt č. 16, I. kategorie, jsou listiny, které prokazují, že pro povinné bytová náhrada dle exekučního titulu byla zajištěna. K námitce povinných o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 7. 8. 2002 soud uvedl, že jde o návrh nájemní smlouvy, z něhož vyplývá ochota, resp. je projevem vůle pronajímatele uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu bytu. Soud prvního stupně uvedl, že podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je typickým jednostranným adresovaným právním úkonem (§34 obč. zák.), směřujícím ke vzniku dvoustranného právního úkonu (tedy i smlouvy o nájmu bytu) i návrh na uzavření smlouvy (oferta); to je zřejmé i z dikce ust. §43a odst. 1 obč. zák. Jde-li o návrh smlouvy, pro níž zákon předepisuje písemnou formu, musí mít dle výslovného znění ust. §46 odst. 2 obč. zák. písemnou formu i tato oferta. Podle ust. §40 odst. 3 obč. zák. je pak písemný právní úkon (tedy i písemný návrh na uzavření smlouvy) platný jen tehdy, je-li podepsán jednající osobou, přičemž v daném případě byly obě uvedené podmínky splněny.
S uvedeným právním názorem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil, když dospěl ke shodnému závěru, že oprávněná doložila, že obstarala pro povinné přiměřený náhradní byt, a sice byt, jehož nájemkyní je dosud oprávněná, a k němuž byla doložena vůle vlastníka uzavřít nájemní smlouvu s povinnými, a to po skončení nájemního vztahu s oprávněnou.
Nastolenými právními otázkami se dále zabýval i Nejvyšší soud ČR, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že náhradní byt lze mít za zajištěný, je-li právně a fakticky volný. V případech, kdy oprávněný jako bytovou náhradu odpovídající té, jež byla určena exekučním titulem, nabízí povinnému byt, k němuž má sám nájemní právo, judikatura dovodila, že požadavku doložení toho, že byt je, popřípadě bude právně volný, může oprávněný dostát dohodou o skončení nájmu s odkládací podmínkou, podle níž nájemní právo k bytu zaniká, bude-li výkon rozhodnutí (exekuce) nařízen. Okolnost, že vlastník domu (pronajímatel), v němž se náhradní byt nachází, souhlasí s tím, aby se nájemcem bytu - zanikne-li dosavadní nájem oprávněného - stal povinný, dokládá nejen nájemní smlouva uzavřená oprávněným s pronajímatelem ve prospěch povinného (ust. §50, §685 odst. 1 obč. zák.), ale i prohlášení vlastníka domu, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994 sp. zn. 2 Cdo 102/94 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1996 pod č. 41, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 1996 sp. zn. 2 Cdon 138/96 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/1998 pod č. 15). Návrh na uzavření smlouvy jako projev vůle vlastníka domu (pronajímatele) směřující ke sjednání nájmu náhradního bytu (§43a odst. 1 obč. zák.) je - oproti pouhému prohlášení - pádnějším a věrohodnějším dokladem jeho úmyslu nájem pro povinného zřídit. Obranou pro případ, že by zde oproti doloženému stavu - záměr vlastníka domu od počátku nebyl, popřípadě, že by své stanovisko změnil, je postup podle ust. §344 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že výtka, že odvolací soud s návrhem ze dne 7. 8. 2002 zacházel jako s nájemní smlouvou ve smyslu ust. §685 odst. 1 obč. zák., podle dovolacího soudu neobstojí, protože z napadeného rozhodnutí vyplývá opak (soudy obou stupňů hodnotily návrh učiněný veřejnou obchodní společností PYROEX toliko z hlediska doložení připravenosti a ochoty pronajímatele zřídit povinným nájem náhradního bytu).
Stěžovatelé v důvodech ústavní stížnosti v podstatě opakují námitky uváděné již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a po té i v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Je třeba přisvědčit stěžovatelům, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ne příliš přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů obsaženými v odvolání. V souvislosti s posuzováním přípustnosti podaného dovolání se však nastolenými právními otázkami zabýval dále i Nejvyšší soud ČR, který je v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě objasnil.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že interpretace předpisů jednoduchého práva může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou interpretaci v posuzované věci obecným soudům vytýkat nelze.
Podle ust. §712 odst. 6 občanského zákoníku, pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj pronajímatel nezajistí odpovídající bytovou náhradu. Pro případ exekuce pak podle ust. §343 odst. 1 o. s. ř., platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí. K požadavku zajištění náhradního bytu patří též požadavek, aby šlo o byt právně volný. Požadavku doložení toho, že byt je, event. bude právně volný v případě vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí, by bylo možno v souladu se stávající judikaturou citovanou v projednávané věci již obecnými soudy v jejich rozhodnutích dostát například dohodou o skončení nájmu obsahující odkládací podmínku ve smyslu ust. §36 obč. zák.
V této souvislosti je třeba poukázat rovněž na ust. §344 odst. 3 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že pokud zjistí soud po nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě až při jeho provedení, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada zajištěna, výkon rozhodnutí zastaví.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jednáním či rozhodnutím obecných soudů v projednávané věci nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatelů, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podaný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu