ECLI:CZ:US:2006:3.US.726.06
sp. zn. III. ÚS 726/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A) Ing. J. K. a stěžovatelky B) EFCON Consulting s. r. o., se sídlem Baarovo nábřeží 18, Brno, právně zastoupených JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti usnesení Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje SKPV OHK, ČTS: PJM - 371/OHK-22-2003 ze dne 2. 6. 2006 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 8. 2006 sp. zn. 1 KZV 17/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být v případě prvního stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 větou první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo stanovené v čl. 40 odst. 3 Listiny. Oba stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími, popř. chováním orgánů činných v trestním řízení, bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce stanovené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Druhá stěžovatelka je toho názoru, že orgány činné v trestním řízení svým postupem zasáhly do jejího práva na projednání věci za její účasti, chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny.
Protiústavní charakter napadených rozhodnutí a postupu orgánů činných v trestním řízení spatřují stěžovatelé především v tom, že zahájením trestního stíhání proti osobě prvního stěžovatele dochází dle jejich názoru přinejmenším v případě druhé stěžovatelky k jejímu odnětí zákonnému soudci, neboť otázku existence nekalého soutěžního jednání stěžovatelky posoudí nikoliv soudce krajského civilního soudu, nýbrž trestní soud v rámci rozhodování o předběžné otázce podle §9 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelé přitom vycházejí z úvahy, že bude-li první stěžovatel v trestním řízení shledán vinným výše uvedeným trestným činem, budou civilní soudy takovýmto pravomocným rozsudkem vázány. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nekalé soutěžní jednání má být nejprve konstatováno soudem civilním a teprve poté by bylo možno vyvozovat případnou odpovědnost trestněprávní. Druhá stěžovatelka je toho názoru, že postupem a rozhodováním orgánů činných v trestním řízení je vzhledem k výše uvedenému zkrácena na svém právu, aby její věc byla projednána způsobem stanoveným čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelé připomínají judikaturu Ústavního soudu týkající se koncepce trestního stíhání jako ultima ratio. Za porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv na obhajobu považuje první stěžovatel skutečnost, že neměl vzhledem k třídenní lhůtě pro podání stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání vůbec možnost prostudovat si trestní spis. I kdyby byl býval spis k dispozici, bylo by dle názoru stěžovatele s ohledem na značný rozsah spisu vyloučeno jej v uvedené lhůtě dostatečně prostudovat a sepsat kvalifikovanou stížnost.
II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že výše uvedeným usnesením zahájil dne 2. 6. 2006 příslušný policejní orgán podle §160 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání prvního stěžovatele a několika dalších osob pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zákona, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, který měly stíhané osoby spáchat tím, že se měly v zájmu druhé stěžovatelky dopouštět nekalého soutěžního jednání podle §44 a násl. obchodního zákoníku. Konkrétněji se (stručně řečeno) mělo jednat právě o založení druhé stěžovatelky, společnosti EFCON Consulting s. r. o., se stejným předmětem podnikání jako poškozená společnost MBI Marketingberatung International s. r. o., a to s cílem získat pro spolupráci s nově vzniklou společností spolupracovníky poškozené společnosti s vědomím, že tito vyškolení spolupracovníci s sebou do nové společnosti přinesou produkci a hospodářský zisk na úkor poškozené společnosti. Většina obviněných přitom byla bývalými zaměstnanci, spolupracovníky či jednateli poškozené společnosti a byla vázána konkurenčními doložkami. V důsledku jednání obviněných mělo dojít k odlákání celkem 234 spolupracovníků poškozené společnosti, čímž druhá stěžovatelka měla dosáhnout neoprávněné výhody ve výši takřka tři a půl milionu Kč. Proti tomuto usnesení podal první stěžovatel podle §160 odst. 7 tr. řádu podobně jako jeho spoluobvinění stížnost, jež byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, zvážil argumenty stěžovatelů a shledal, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.
Ústavní stížnost prvého stěžovatele směřuje proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo zahájeno trestní stíhání. Podstatu v ústavní stížnosti uvedené argumentace tvoří námitky proti posouzení jednání stěžovatele jako relevantního z hlediska trestního práva, a tedy otázka samotné důvodnosti trestního stíhání. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež třeba chápat jako řízení mimořádné, připadající v úvahu jen tehdy, byly-li vyčerpány všechny dostupné prostředky k ochraně práva, které právní řád nabízí. Usnesení, kterým policejní orgán podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Samo o sobě tak uvedené rozhodnutí obvykle není způsobilé nezvratně zasáhnout do ústavně garantovaných práv obviněného. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc jako celek. Orgány činné v trestním řízení se již ve fázi vyšetřování budou muset řídit zásadami podle §2 odst. 5 tr. řádu a objasňovat i bez návrhu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osob, proti nimž se řízení vede. Vyjde-li v průběhu přípravného řízení najevo, že je dána některá z okolností podle §172 odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu, dojde k zastavení trestního stíhání. Ke zkoumání důvodnosti trestního stíhání tak bude docházet v průběhu celého dalšího trestního řízení a bylo by tudíž zcela v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, pokud by Ústavní soud již na samém počátku trestního stíhání do řízení vstupoval a suploval tak roli orgánů činných v trestním řízení.
Ohledně důvodnosti trestního stíhání lze navíc upozornit na samo znění ust. §160 odst. 1 věta první tr. řádu, z nějž vyplývá, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí toliko vyšší stupeň pravděpodobnosti, je-li tento závěr konkrétními zjištěnými skutečnostmi dostatečně odůvodněn. Ze samé podstaty usnesení o zahájení tr. stíhání vyplývá, že zde nelze požadovat, aby trestná činnost byla prokázána v takové míře, jak je tomu u meritorního rozhodnutí či u obžaloby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha C. H. Beck 2005, str. 1214). Ústavní soud shledal, že jak policejní orgán v usnesení podle §160 odst. 1 tr. řádu, tak státní zástupce v usnesení o stížnosti, svá rozhodnutí náležitě zdůvodnili.
K námitkám prvního stěžovatele ohledně nemožnosti zevrubně prostudovat spis za účelem přípravy stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud uvádí, že taková skutečnost nezakládá rozpor s Listinou garantovaným právem na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Právo stěžovatele a jeho obhájce nahlížet do spisů bude možno v plném rozsahu uplatnit ve fázi skončení vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. řádu. K otázce práva obviněného a obhájce na nahlížení do spisů během přípravného řízení a k různé intenzitě prosazování zásad trestního řízení v jeho různých stádiích Ústavní soud odkazuje na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 239/04, Sb. nálezů a usnesení - svazek 33, str. 273.
Pokud jde o část ústavní stížnosti vztahující se ke společnosti EFCON Consulting s. r. o. jako stěžovatelce, Ústavní soud upozorňuje, že ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci může podat pouze ten, kdo byl účastníkem předchozího řízení a koho se příslušný zásah veřejné moci přímo dotýká. Stěžovatelka uvedené podmínky nesplňuje. Trestní stíhání fyzických osob samozřejmě může mít ve svých důsledcích faktický dopad na postavení obchodní společnosti, jejíž jsou stíhané osoby zaměstnanci, statutárními orgány či společníky. Rozhodně však nelze vysledovat takovou spojitost mezi trestním stíháním prvního stěžovatele a případným neúspěchem stěžovatelky v civilním řízení, jaká je předpokládána v ústavní stížnosti. I pokud by byl první stěžovatel obecnými soudy shledán vinným tr. činem, pro nějž je zatím trestní stíhání vedeno, soud ve věcech občanskoprávních by byl s ohledem na dikci ust. §135 odst. 1 o. s. ř. vázán toliko výrokem o vině stěžovatele ve vztahu k jeho osobě (tedy že se stěžovatel dopustil skutku kvalifikovaného podle příslušných ustanovení tr. zákona). Z trestněprávní odpovědnosti fyzické osoby však nutně neplyne odpovědnost obchodní společnosti jako osoby právnické za nekalé soutěžní jednání ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to ve vztahu k prvnímu stěžovateli podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve vztahu k druhé stěžovatelce podle §43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu