ECLI:CZ:US:2006:3.US.810.06
sp. zn. III. ÚS 810/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Ing. J. W., B) Ing. C. W., C) L. H., D) R. E., E) Z. V., F) L. N., G) Ing. J. K., H) PaeDr. V. H., CH) J. H., I) P. H., právně zastoupených JUDr. Františkem Váchou, advokátem AK se sídlem Zenklova 8, 180 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 164/2005-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 10. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 164/2005-168, a to pro porušení čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2006 č. j. 28 Cdo 164/2005-168 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004 č. j. 15 Co 55/2004-146, 15 Co 56/2004 (výrok pod bodem I.), dále byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 12. 2002 č. j. 18 C 109/2000-111 v jeho výrocích pod body I. a IV. (výrok pod bodem II.) a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (výrok pod bodem III.).
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a částečně i rozhodnutí soudu prvního stupně k dovolání žalovaného zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelé napadli rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku stěžovatelů. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelů. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelé mohli podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou totožně se svým předchozím rozhodnutím. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelé mají možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, či navrhovat důkazy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na jejichž základě byly postaveny právní závěry dovolacího soudu. Rovněž stěžovatelům náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v ustanovení §75 odst. 2 zákona), budou stěžovatelé moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), není ústavní stížnost přípustná.
Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavní soudu se v dané věci uplatnit nemůže, neboť stěžovatelé nenapadají rozhodnutí (soudu prvního stupně ani rozhodnutí soudu odvolacího), jež bylo v době podání ústavní stížnosti již vydáno, a proti kasačnímu rozhodnutí je z povahy věci použít nelze (nejde o rozhodnutí "konečné").
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj