ECLI:CZ:US:2006:3.US.874.06
sp. zn. III. ÚS 874/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. V. V. a 2/ Ing. V. Z., zastoupených Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2006, č.j. 15 Ca 253/2006-101, a ze dne 20. 11. 2006, č.j. 15 Ca 253/2006- 129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností (včetně jejího doplnění), vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora označených rozhodnutí správního soudu, když dovozují, že jimi byla zasažena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluvy"), a čl. 100 odst. 1 a čl. 104 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"). Tento názor opírají předně o tvrzení, že Sdružení Mostečané Mostu (dále jen "Sdružení") a druhý stěžovatel nebyli ve správním řízení považováni za jeho účastníky, ačkoli v něm vydaná rozhodnutí mají dopad do jejich právních postavení, v důsledku čehož se nemohli vyjadřovat k navrhovateli tvrzeným skutečnostem a předkládat vlastní skutková tvrzení. Současně stěžovatelé zpochybňují závěry soudu, že jím popsané okolnosti mohou představovat "porušení zákazu volební agitace v den voleb v bezprostřední místnosti volebních místností ... pokud se jedná o volební okrsek č. 20", a obšírně dokládají, že v den voleb a na jejich místě přítomná "hudební produkce" nepřípustnou volební agitací nebyla; podle jejich názoru nebylo prokázáno, že ji organizovalo jejich Sdružení, a svobodná vůle voličů v dotčeném okrsku jí nebyla potlačena, pročež ani výsledek hlasování neovlivnila. Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §90 odst. 2 s.ř.s., který považují za protiústavní.
Prvním z napadených rozhodnutí zamítl správní soud návrh Sdružení na vydání předběžného opatření, aby do nabytí právní moci rozhodnutí o neplatnosti voleb zakázal Statutárnímu městu Most "jakékoli" dispozice s majetkem města, a aby zakázal Ing. Vladimíru Bártlovi "vystupovat jako primátor". Rozhodnutí soud zdůvodnil závěrem, že navrhovatel je osobou k podání takového návrhu zjevně neoprávněnou, neboť není účastníkem zahájeného správního řízení o neplatnost voleb, resp. hlasování.
Druhým rozhodnutím správní soud (v obsahově napadeném výroku) deklaroval, že hlasování ve volbách do zastupitelstva Statutárního města Mostu, které proběhlo ve dnech 20. a 21. října 2006 ve volebním okresku č. 20, je neplatné. Soud dospěl k závěru, že volební agitací pro Sdružení v bezprostřední blízkosti volebních místností tohoto okrsku skutečně došlo k porušení ustanovení §30 odst. 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volebního zákona"), a to takové "intenzity a rozsahu", jež "mělo vliv na svobodnou vůli voličů při procesu hlasování a v konečném důsledku i vliv na samotný výsledek hlasování". Tomu podle jeho názoru svědčí i "nezpochybnitelný fakt", že účast ve volbách v okrsku č. 20 byla oproti "všem dosud konaným volbám v historii České republiky mnohonásobně větší, když činila 36,52%" (v roce 2002 činila 4,72 a v roce 1998 4,13%), jakož i okolnost dosaženého volebního výsledku 96,51% hlasů pro Sdružení, "tedy takřka naprosté vítězství pouze jedné volební strany", jež je podle soudu rovněž ojedinělý ve srovnání s volebními výsledky, v minulosti v tomto okrsku dosahovanými.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ze samotného smyslu a účelu soudního přezkumu ve věcech voleb plyne, že je limitován ústavně vyjádřeným prvkem suverenity voličů, jakož i požadavkem ochrany ve volbách nabytého mandátu, což vyjadřuje legální i judikatorní zásada, že ku prohlášení voleb (hlasování) za neplatné lze přistoupit jen v případech závažného porušení volebního zákona, jež bylo způsobilé výsledek voleb reálně ovlivnit.
Současně však i zde platí, jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy rozhodující ve správním soudnictví postupují v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady jím upraveného řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
To se týká i ústavněprávního přezkumu správního řízení, vedeného na základě ustanovení §60 a §61 volebního zákona a v procesním rámci ustanovení §90 a §93 s.ř.s.
Nelze pominout ani okolnost, že správní soudnictví ve věcech soudního přezkumu podle §60 volebního zákona je konstruováno jako jednoinstanční (kasační stížnost je podle §104 odst. 1 s.ř.s. vyloučena), je sevřeno do krátkého časového období a platí v něm, že netřeba nařizovat jednání (§91a odst. 3 s.ř.s.), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Jestliže je smysl této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právněpolitických důsledků voleb), bylo by mu protisměrné, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu.
V rámci takto vymezeného ústavněprávního přezkumu ústavní stížnost stěžovatelů neobstojí.
Ústavní soud se necítí být povolán k tomu, aby v dané věci podával obecný výklad účastenství určeného ustanovením §90 odst. 2 s.ř.s. (k tomu jsou povolány správní soudy, jmenovitě - podle §12 s.ř.s. - Nejvyšší správní soud); zde postačí říci, že pojetí, z nějž vycházel správní soud, zpochybnitelné námitkami, které uplatnili stěžovatelé, není. Ani z namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996, uveřejněného pod č. 31/1996 Sb. neplyne opora pro interpretaci určení účastníka řízení (jakožto toho, "jehož volba byla napadena"), již předestírají stěžovatelé, a obdobné platí i ohledně rovněž odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, č.j. Vol 13/2004-91. V prvním případě se rozhodná argumentace váže k (odlišné) situaci individuálně (a nezpochybnitelně) dotčeného subjektu (toho, komu bylo vydáno osvědčení o zvolení), jenž byl v soudním řízení podle tehdejšího (nálezem zrušeného) §200l o.s.ř. opomenut, ve druhé věci vyložený právní názor pak vychází z jiného volebního zákona (č. 247/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů), rovněž se váže k individuálně určené osobě zvolené v jednomandátovém obvodu senátorem, a hodnotí výlučně jeho procesní postavení ve vztahu mezi řízením o neplatnost volby kandidáta a řízením o neplatnost hlasování. Zcela jednoznačně lze konstatovat, že Sdružení definici, podle níž je účastníkem řízení ten, jehož volba byla zpochybněna, nevyhovuje.
Z uvedeného neplyne, že tím, že nebyli účastníky řízení před správním soudem, nemohou být stěžovatelé nositeli aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. V souladu s dříve vyjádřenými právními názory ji Ústavní soud jim přiznává, neboť vychází z toho, že tvrzení, že "jiným zásahem orgánu veřejné moci" mohlo dojít k zásahu do jejich základních práv a svobod, jakožto ve volbách zvolených zastupitelů (srov. §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, čl. 21 Listiny, §53, §54 volebního zákona), bylo osvědčeno.
V ústavní stížnosti předestřené - obsahové - námitky jsou zásadně identické s argumentací, se kterou stěžovatelé již oslovili správní soud, a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že nevybočují z rozhodného skutkového kontextu, z něhož soud též vycházel. Spor stěžovatelé nadále vedou v rovině úplnosti a správnosti skutkového základu, stavíce proti skutkové verzi soudu verzi vlastní, založenou na jiném jeho hodnocení. Tím staví Ústavní soud nepřípustně, požadavkem na "znovu hodnocení" skutkových zjištění, do role další přezkumné instance, jež mu však - jak bylo vyloženo výše - nepřísluší. Zde totiž obecně platí, že Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Tyto podmínky v posuzované věci zjevně splněny nejsou, a na tom by nezměnilo ničeho, i kdyby tvrzení stěžovatelů mohla být považována za prokázaná. Správní soud srozumitelně uvedl, ze kterých skutečností vycházel a učiněné skutkové závěry logicky a smysluplně odůvodnil.
Ani ve vztahu k přijatým právním závěrům - situovaným na základě výkladu rozhodného ustanovení §60 odst. 2 volebního zákona - nelze dospět k úsudku (z hlediska ústavněprávního relevantnímu), že by mohly být chápány jakožto "výraz zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti". Správní soud naopak adekvátně odůvodnil jak závěr o existenci porušení volebního zákona, tak o jeho způsobilosti ovlivnit výsledky voleb. I zde stěžovatelé s ním toliko polemizují, předestírajíce názory vlastní, aniž by přesvědčivě doložili, že závěry soudu jsou objektivně neudržitelné, že postrádají jakoukoli právní a logickou základnu, resp. že spočívají na "svévoli".
Shrnutí řečeného odpovídá úsudek, že námitky stěžovatelů ústavněprávní roviny nedosahují, a důvod k zásahu Ústavního soudu do prostoru správního soudnictví dán není. Stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý. V části, směřující proti usnesení č.j. 15 Ca 253/2006-101 (o návrhu Sdružení na vydání předběžné opatření) nejenže neobstojí ústavní stížnost ani v rovině podústavního práva, nýbrž odstranění napadeného usnesení po právní moci rozhodnutí správního soudu ve věci pozbývá praktického významu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Jelikož vyložené důvody nepřijatelnosti ústavní stížnosti nemají žádnou vazbu na ustanovení (§90 odst. 2 s.ř.s.), jež stěžovatelé navrhují zrušit (§74 zákona o Ústavním soudu), sdílí tento návrh logicky její osud, a musí být odmítnut též.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu