ECLI:CZ:US:2006:4.US.103.05
sp. zn. IV. ÚS 103/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Z. H., zastoupené Mgr. Janem Hrežo, advokátem, AK se sídlem Nádražní 13, 682 01 Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004, čj. 57 Co 489/2004-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Ústavy [pozn. správně Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen náhradově nákladový výrok Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, v usnesení ze dne 4. 8. 2004, čj. 110 C 14/2004-21, podle kterého nebyl žádnému z účastníků řízení přiznán nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka stručně rekapituluje průběh a výsledky řízení, v němž se domáhala určení, že dohoda o převodu členských práv a povinností ke konkrétnímu družstevnímu bytu uzavřená mezi žalovanou JUDr. Z. H. a její matkou D. H. je vůči ní právně neúčinná. Stěžovatelka vzala žalobu zpět poté, co jí obligační dlužnice (matka žalované) uhradila dluh ve výši 400 000,- Kč, který vyplynul ze soudem schválené dohody o vypořádání dědiců. Okresní soud řízení zastavil, dospěl však k závěru, že zpětvzetí žaloby nebylo učiněno pro chování žalované, a proto podle ustanovení §146 odst. 1 o.s.ř. náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků řízení nepřiznal, s čímž se ztotožnil i soud II. stupně. Stěžovatelka však považuje tento právní názor za nesprávný a dovozuje, že uhrazení dluhu ze strany obligačního dlužníka je třeba přičítat nabyvateli práva z odporovaného úkonu.
Krajský soud v Ostravě, ve vyjádření k ústavní stížnosti podepsaném předsedkyní senátu 57 Co, odkázal na svůj právní názor vyjádřený v napadeném usnesení, vyloučil, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení ústavního práva stěžovatelky a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 110 C 14/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že soud II. stupně potvrdil závěr soudu I. stupně, že ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalované a že pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. nebyly splněny podmínky, neboť zpětvzetí žaloby nemělo žádnou vazbu na chování žalované. Odvolací soud dospěl však k závěru, že pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo nutno aplikovat ustanovení §146 odst. 2 věty první o.s.ř., a nikoliv ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak učinil soud I. stupně. Po zjištění, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné, i když z jiného právního důvodu. Ze stejných důvodů rozhodl i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné procesní zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Takové pochybení Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Stěžovatelka dovodila zásah do svého ústavního procesního práva z toho, že odvolací soud nepodřadil chování obligační dlužnice pod chování žalované, a vyloučil tak možnost dosáhnout v řízení na odporovatelnost přiznání nákladů řízení v případě zpětvzetí žaloby v důsledku dodatečného splnění dluhu obligační dlužnice. Tato argumentace je ve své podstatě totožná s uplatněnými odvolacími námitkami s tím, že ústavně právní rozměr věci stěžovatelka spatřuje v zajištění spravedlivého procesu a dosažitelnosti práva úspěšného účastníka řízení na náhradu nákladů řízení.
Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je tedy její nesouhlas s interpretací části ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., a důsledkem toho i nesouhlas s aplikací věty první téhož ustanovení. Za pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva Ústavní soud považuje jen ty případy, které mají ústavně právní relevanci. Z jeho rozhodovací praxe lze za takové případy odznačit ty, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III.ÚS 256/01, ÚS, sv. 25, č. 37), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. III.ÚS 114/94, ÚS, sv. 3, č. 9), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. I.ÚS 549/2000, ÚS, sv. 22, č. 63). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.
Otázka náhrady nákladů by mohla dosáhnout ústavně právní dimenze rovněž tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle či svévole spočívající v absenci jakýchkoliv podmínek pro aplikaci dotčeného ustanovení nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Ani k takovému pochybení ve stěžovatelčině věci nedošlo, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu