ECLI:CZ:US:2006:4.US.115.06
sp. zn. IV. ÚS 115/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lybar, a.s., se sídlem Rtyně nad Bílinou, Velvěty 33, IČ: 49901869, zastoupené Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Mírové nám. 207/34, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Afs 20/2004, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 15 Ca 116/2003, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2003, č. j. 12291/140/02/SK a platebnímu výměru Finančního úřadu v Teplicích ze dne 25. 6. 2002, č. j. 87719/02/210960/5389, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti obsáhle popsala průběh celého předchozího řízení a uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 5 Listin základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka rovněž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02 a IV. ÚS 273/02.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byla platebním výměrem Finančního úřadu v Teplicích ze dne 25. 6. 2002, č. j. 87719/02/210960/5389, uložena povinnost zaplatit na daň z převodu nemovitostí ve věci rozhodnutí Katastrálního úřadu v Teplicích č. j. V5/2141/96 celkem 4,264.485,- Kč. Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 13. 2. 2003, č. j. 12291/140/02/SK, zamítlo. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 12. 1. 2004, č. j. 15 Ca 116/2003-23, zamítl a Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu rovněž zamítl.
Podstatou vedeného sporu byla otázka vzniku daňové povinnosti - daně z převodu nemovitostí za situace, kdy stěžovatelka v roce 1996 vložila nemovitosti uvedené v seznamu notářského zápisu o založení obchodní společnosti Enaspol a.s. do této akciové společnosti. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v Teplicích čj. V5/2141/96 byl vklad práva k nemovitostem povolen; účinky vkladu nastaly dnem 21. 8. 1996. Stěžovatelka pak dne 12. 7. 2001 uzavřela smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, v němž zavázala třetí osobu převést všechny akcie společnosti Enaspol a.s. s veškerými právy s nimi spojenými. Převod akcií byl podle vyjádření stěžovatelky uskutečněn dne 30. 7. 2001 Střediskem cenných papírů. Stěžovatelka na výzvu správce daně předložila dne 25. 10. 2001 přiznání k dani z převodu nemovitostí, v němž uplatnila osvobození od této daně podle ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.")
Stěžovatelka v řízení před soudy i správci daně tvrdila, že výklad ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. byl ve věci rozhodujícími orgány státu proveden nesprávně. Podle citovaného ustanovení jsou od daně darovací a daně z převodu nemovitostí osvobozeny vklady vložené podle zvláštního zákona. Je-li vkladem nemovitost, osvobození se neuplatní, jestliže do pěti let od vložení vkladu zanikne účast společníka v obchodní společnosti nebo člena v družstvu, s výjimkou případu úmrtí společníka, a nemovitost není společníku vrácena. Po dobu těchto pěti let neběží lhůta pro vyměření daně. Zánik účasti ve společnosti nebo členství v družstvu do pěti let od vložení nemovitosti jako vkladu je společník povinen oznámit do 30 dnů ode dne zániku účasti nebo členství místně příslušnému správci daně; součástí tohoto oznámení je i sdělení o způsobu vypořádání. Stěžovatelka má za to, že v případě pojmu "vložení vkladu" je zde absence přesné úpravy tohoto pojmu a podle jejího názoru počátek běhu pětileté lhůty pro osvobození lhůty nastal vkladem předmětných nemovitostí do obchodní společnosti Enaspol a.s. a nikoliv dnem vkladu změny vlastnických práv k dotčeným nemovitostem do katastru nemovitostí, jak tvrdí ve věci rozhodující orgány veřejné moci.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 116/2003 a Nejvyššího právního soudu sp. zn. 7 Afs 20/2004.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem.
Stěžovatelka se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud vyložil ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. jinak, než jak to učinily správní orgány a oba správní soudy. Ústavní soud k tomuto argumentu uvádí, že není, jak se pravděpodobně mylně domnívá stěžovatelka, vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy). Ústavní soud tudíž není ani další odvolací instancí, a proto není zásadně oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
Ústavní soud se problematikou interpretace ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. zabýval již v několika svých rozhodnutích (např. v nálezu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 644/02, in: Sb. n. u. US, sv. 33, str. 321, či nepublikovaných rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 751/02 a III. ÚS 71/05). Ve všech těchto rozhodnutích Ústavní soud konstatoval, že právní závěry soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), nevykazují znaky protiústavnosti a naopak odpovídají intencím relevantních ustanovení zák. č. 357/1992 Sb., která byla ve věci aplikována.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu např. usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu pod ústavního práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení pod ústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci plně dostál. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat interpretaci ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., neboť interpretaci provedenou Nejvyšším správním soudem nelze označit za protiústavní exces.
Z obsahu podané ústavní stížnosti jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka jen opakuje argumenty, kterými se ve věci rozhodující orgány veřejné moci zabývaly a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jak Krajský soud v Ústí na Labem, tak i Nejvyšší správní soud podrobně rozvedl, proč námitkám stěžovatelky nepřisvědčil a vyložil, jakými úvahami se při tom řídil. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění obou rozhodnutí. Z předložených soudních spisů pak Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo v provedeném soudním řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jejích procesních práv. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Napadenými rozhodnutími nemohlo být porušeno ust. čl. 11 odst. 5 Listiny, kterým argumentuje stěžovatelka, a podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Ve stěžovatelčině případě pochopitelně nedošlo k uložení daně bez zákonného základu, ale na základě zákona, byť k tomu došly orgány veřejné moci interpretací, s níž stěžovatelka nesouhlasí. To samo o sobě však nemůže být důvodem pro stěžovatelčinu tezi o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Nedůvodným byl shledán i poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02 a IV. ÚS 273/02. Podle názoru Ústavního soudu ustanovení §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb. není ustanovením, které by v návaznosti na ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. a ustanovení §58 až §60 obchodního zákoníku umožňovalo dvojí výklad.
Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu