ECLI:CZ:US:2006:4.US.120.05
sp. zn. IV. ÚS 120/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. U., zastoupeného JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem Advokátní kanceláře v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 10 T 48/2004-141, ze dne 16. 6. 2004 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 To 434/2004, ze dne 18. 11. 2004, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 10 T 48/2004-141, ze dne 16. 6. 2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Hradci Králové usnesením, sp. zn. 12 To 434/2004, ze dne 18. 11. 2004, zamítl.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 2. 7. 2003 v době kolem 15.00 hod. v areálu pily v obci Dlouhá Ves, okres Rychnov nad Kněžnou, vydávaje se za policistu, přinutil poškozeného M. Z. k nastoupení do vozidla Škoda Octavia Combi, SPZ RKH 74-74, odvezl jej na lesní cestu mezi obcemi Rychnov nad Kněžnou a Javornice, kde ho měl fyzicky napadnout a jako jednoho z pachatelů krádeže vloupáním do objektu firmy STAMONT, s.r.o., v Rychnově nad Kněžnou ho měl jménem této firmy vyzvat, aby do pátku dne 4. 7. 2003 donesl jako náhradu škody částku 20.000,- Kč a pak ho bitím pěstmi a kopáním měl přinutit, aby se svlékl do spodního prádla a tak ho zanechal na místě bez bot a ošacení.
Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že soudy důsledně nectily presumpci neviny. Důkazní břemeno spočívá na žalobci a pokud obžalovanému není vina prokázána, nemůže být uznán vinným. Soud I. stupně ho uznal vinným, ačkoliv podle stěžovatelova názoru jediným důkazem pro jeho vinu bylo tvrzení poškozeného M. Z., kdy tento vypovídal v trestním řízení čtyřikrát a pokaždé jinak. Žádný další právně relevantní důkaz nebyl podle stěžovatelova názoru státním zástupcem předložen. Ve prospěch stěžovatele svědčil svědek ing. P. N. Výslech svědka V. S., který vezl M. Z. jako stopaře ve spodním prádle, podává jenom informaci od okamžiku, kdy svědek poškozenému zastavil a vzal ho do vozidla. Výpověď svědka F.D. vypovídá o části jednání na pile, ale v rozporu s výpovědí stěžovatele a svědků ing. P. N. a M. R., a dále pak o tom, co svědkovi poškozený vyprávěl v hospodě. Drobné oděrky na bradě, rukou a předloktí, které měl stěžovatel poškozenému způsobit, mohl mít poškozený v důsledku toho, že byl účastníkem dopravní nehody, což stěžovatel zmiňoval při svých výsleších, ale nikdo se touto jeho obhajobou nezabýval. Až nyní stěžovatel zjistil, že šlo o dopravní nehodu dne 18. 6. 2003. Stěžovatel považuje za nepochybné, že k jeho uznání vinným přispělo to, že byl v minulosti čtyřikrát soudně trestán. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se měl předmětného jednání dopustit. Jestliže v daném trestním řízení bylo některým provedeným důkazům věřeno a jiným nikoliv, ačkoliv pro to nebylo hmatatelného vysvětlení, a jestliže soudy při svém hodnocení důkazů a rozhodování zvýhodnily stranu obžaloby, pak tím bylo podle stěžovatelova názoru porušeno jeho právo na obhajobu a právo na rovnost stran v řízení. Bylo tak dotčeno jeho právo na spravedlivý proces a nebyla důsledně uplatněna zásada in dubio pro reo. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 10 T 48/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve svém vyjádření uvádí, že zcela odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 6. 2004 a navrhuje podanou ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž v plném rozsahu odkazuje na skutkové a právní závěry svého rozhodnutí ze dne 18. 11. 2004. Toto rozhodnutí považuje i nadále za správné a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Shora uvedená vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl na svoji obhajobu již v průběhu hlavního líčení (č.l. 78-80, 138), v písemném odůvodnění odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 9. 7. 2004 (č.l. 147-149) a v průběhu veřejného zasedání (č.l. 155). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že oba obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy vycházely z důkazů, které ho usvědčovaly a pominul důkazy svědčící v jeho prospěch, jinak by podle stěžovatelova názoru nemohly tyto soudy uvěřit několikrát měněné výpovědi poškozeného M. Z. a výpovědi svědka F. D. odporující výpovědi stěžovatele a dvou dalších svědků. Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám konstatuje, že nalézací i odvolací soud se zmíněnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly, a to zejména pokud jde o věrohodnost uvedených svědeckých výpovědí a rozdíly ve výpovědích svědků (č.l. 142-144, 158-159). Pokud pak stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, že poškozený M. Z. byl dva týdny před předmětnou událostí účastníkem dopravní nehody, což mohlo být příčinou oděrek na bradě, rukou a předloktí, pak měl stěžovatel na tuto okolnost, která mu byla již tehdy známa, poukázat v jím podaném odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, což neučinil, a odvolací soud by se touto skutečností musel zabývat.
Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky k hodnocení výpovědí svědků. Ústavnímu soudu v tomto smyslu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatele a odvolací soud zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím, vztahující se k těmto námitkám. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Na stěžovatelem tvrzenou nerovnost činěnou soudy mezi svědky při hodnocení jejich výpovědí nelze usuzovat pouze z odsuzujících rozhodnutí soudů, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 1, 2 Paktu, zaručujících právo na spravedlivý proces, jakož i nerespektování zásady in dubio pro reo, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 2. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu