ECLI:CZ:US:2006:4.US.122.06
sp. zn. IV. ÚS 122/06
Usnesení
IV. ÚS 122/06
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti A. J., zastoupeného JUDr. Igorem Velebou, advokátem, AK Soběšická 151, 638 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2005, sp. zn. 70 Nt 3742/2005, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 9 To 552/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť v řízeních, ze kterých vzešla, údajně nebylo respektováno jeho právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti, jakož i z připojených listin, zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2005, sp. zn. 70 Nt 3742/2005, na podkladě ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu. Jednání soudu probíhalo v Psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích, kam byl stěžovatel téhož dne v dopoledních hodinách po kolapsu převezen. Stěžovatel ležel na lůžku napojen na infúzi a s rukama připevněnýma k posteli. Jednání proběhlo poté, co ošetřující lékařka sdělila, že stěžovatel je schopen výslechu a že s ní komunikoval adekvátně, pokud šlo o jeho zdravotní stav. Při soudním jednání stěžovatel ležel se zavřenýma očima, na poučení soudu ani dotaz obhájce nereagoval a se soudem ani jinak nekomunikoval. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 9 To 552/2005, jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel namítá, že při rozhodování o vzetí do vazby nebyl respektován princip kontradiktorního řízení, který zajišťuje právo být slyšen a možnost účinně participovat na řízení, tedy práva zařazená Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") mezi základní procesní garance v případech rozhodování o omezení osobní svobody. Soudy měly v souladu s ustanovením §105 a §116 trestního řádu k vyšetření duševního stavu stěžovatele přibrat znalce z oboru psychiatrie, neboť okolnosti zcela zjevně nasvědčovaly tomu, že stěžovatel může trpět duševní poruchou. I v současné době je zdravotní stav stěžovatele neuspokojivý, užívá léky proti silným halucinacím, depresím, poruchám vědomí a soustředění, kterými trpí a trpěl i před zahájením trestního stíhání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opírá protiústavnost řízení o vazbě o rozhodovací praxi Evropského soudu, která pokládá řízení, v němž absentuje slyšení osoby, o jejíž osobní svobodu se jedná, za rozpornou s požadavky ochrany základních lidských práv a svobod. Ústavní soud tuto judikaturu plně respektuje a ve svých rozhodnutích z ní vychází, a to např. v nálezu Pl. ÚS 45/04 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb.), v němž konstatoval, že v případě osoby zbavené svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy se vyžaduje konání slyšení, které představuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení. Obviněný má právo být slyšen jako procesní strana, a to nejen při rozhodování o vzetí do vazby, ale i v řízeních, v kterých je přezkoumávána důvodnost dalšího omezení osobní svobody. Stejné požadavky je nutno vztáhnout i na pozdější fázi trestního řízení, kdy o ponechání obžalovaného ve vazbě rozhoduje soud prvního stupně v hlavním líčení, avšak současně je třeba upozornit, že z Listiny, Úmluvy ani z judikatury Evropského soudu nevyplývá povinnost vytvořit prostor pro slyšení ve dvou stupních; z hlediska ochrany základních práv dostačuje, že trestní řád vytváří potřebné podmínky pro konání slyšení před nalézacím soudem, a to v pravidelných intervalech (srov. usnesení III. ÚS 499/05, publikováno na www.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů bylo stěžovateli odňato právo být slyšen k opodstatněnosti návrhu na vzetí do vazby. K posouzení stěžovatelovy schopnosti komunikovat se soudem nebylo nutno přibírat znalce z oboru psychiatrie, neboť ošetřující lékařka odborně způsobilá v téže medicínské oblasti byla dostatečně kompetentní k posouzení, zda je stěžovatel schopen výslechu. Soud prvního stupně přesunem jednání do prostor psychiatrické léčebny umožnil stěžovateli účastnit se řízení, v němž se rozhodovalo o jeho osobní svobodě, a vytvořil tak prostor pro jeho výslech, jemuž nebránil jeho aktuální zdravotní stav. Stěžovatele nelze nutit k aktivní účasti na soudním řízení, poněvadž je jeho výsostným právem nevypovídat, avšak jestliže si stěžovatel zvolí možnost se k projednávané věci nevyjadřovat, nemůže následně soudu vytýkat, že jej nevyslechl.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno právo být slyšen v soudním řízení, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu