ECLI:CZ:US:2006:4.US.123.06
sp. zn. IV. ÚS 123/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. Č., zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Bráfova 50, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2005, sp.zn. 15 Co 56/2004, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, ve kterém byla zamítnuta žaloba stěžovatelky. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaného bytu a odpovídajícího ideálního podílu na společných částech domu a pozemku. Poté, co soudy obou stupňů rozhodly shodně, si stěžovatelka podala dovolání, to však bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné.
V řízení před obecnými soudy byla řešena otázka, zda byla platně uzavřena kupní smlouva, kterou měla stěžovatelka převést předmětné nemovitosti na vedlejší účastníky, a dále, zda bylo od této smlouvy platně odstoupeno. Jak konstatovaly soudy všech tří stupňů, stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že je smlouva od počátku neplatná, a rovněž neprokázala, že od smlouvy platně odstoupila. Na tomto místě je třeba poznamenat, že stěžovatelka v průběhu celého řízení uplatňuje neustále stejné námitky. Tyto námitky jí vyvrátil soud I. stupně, po něm znovu odvolací soud a vyjádřil se k nim i soud dovolací. Přesto jsou znovu uplatněny v ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka trvá na odlišném názoru, který ve věci zaujímá. Navíc dovozuje, že tím, že soudy nepřisvědčily jejímu názoru, porušily její základní práva.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti je přitom povolán k přezkumu činnosti obecných soudů jen a pouze na úrovni porušování základních práv a svobod. Soustavně judikuje, že pouhý nesouhlas s postupem obecných soudů či nespokojenost s jejich rozhodnutím nemůže založit porušení základních práv. Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, aniž by uváděla jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Pouze znovu formuluje výtky, na které již bylo reagováno obecnými soudy v předchozím řízení. Ústavní soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení jejích základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z toho důvodu Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k doplnění ústavní stížnosti s vazbou na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu