ECLI:CZ:US:2006:4.US.139.05
sp. zn. IV. ÚS 139/05
Usnesení
IV. ÚS 139/05
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bytového družstva uživatelů domu Mikuláše z Husi 6, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, AK se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2004, čj. 26 Cdo 243/2003-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2002, čj. 29 Co 306/2002-68, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2002, čj. 39 C 345/2000-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o žalobě o vyklizení nebytového prostoru.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že svými rozsudky umožnily, aby žalovaná, Mgr. Z. E., nadále užívala nebytový prostor (v žalobě označený jako "místnost mimo byt se sníženým stropem o ploše 10 m2, která se nachází na stejném podlaží jako uvedený byt", dále jen "komora") jako příslušenství bytu č. 15, přestože komora takto kolaudována nebyla a stavební úřad neurčil účel, pro který ji lze užívat; v řízení rovněž nebylo prokázáno, že komora je objektivně způsobilá sloužit k uspokojování potřeb bydlení, neboť jde o místnost se sníženým stropem. Stěžovatel s odkazem na obsah kolaudačního rozhodnutí z roku 1928, ve kterém chybí účel, ke kterému by měla být komora užívána, poukázal na to, že pokud obecný soud posoudí věc jinak než státní orgán, z jehož rozhodnutí je povinen vycházet, má se s tímto jiným posouzením vypořádat, což se však nestalo.
Stěžovatel popřel oprávnění žalované komoru užívat z titulu jejího zahrnutí do nájemní smlouvy a odkázal na právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000 (publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, C. H. Beck, Praha 2002). Přestože bylo stěžovatelovo dovolání postaveno mimo jiné na jedné z právních otázek řešených v publikovaném rozsudku, Nejvyšší soud ČR zaujal v souzené věci zcela opačný právní názor. Stěžovatel se proto domníval, že jeho věc měla být v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu ČR. Skutečnost, že předmětem věci řešené v publikovaném rozsudku byl byt, zatímco v jeho věci příslušenství bytu, nepovažoval za právně významnou, protože komora jako sporná místnost je součástí stavby.
Podáními ze dne 12. 3. 2005 a ze dne 2. 4. 2005 stěžovatel doplnil ústavní stížnost o informace technického charakteru o prostoru předmětné komory, předložil schéma třetího podlaží domu a zaměření současného stavu.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2005, podepsaném předsedou senátu 26 Cdo, odmítl tvrzení, že by jeho rozhodnutí, popř. rozhodnutí jemu předcházející, porušovalo vlastnické právo stěžovatele; otázka vlastnictví nebyla předmětem řízení, nýbrž šlo o posouzení platnosti nájemní smlouvy v části týkající se místnosti o velikosti 10 m2 se sníženým stropem, která byla dána do nájmu spolu s bytem č. 15 jako komora. Nejvyšší soud ČR odmítl i námitku o upření práva na spravedlivý proces, která se fakticky opírala o polemiku se zjištěním skutkového stavu věci a poté právním názorem soudu. K věci samé dovolací soud uvedl, že dům byl jako celek kolaudován v roce 1928, a proto nelze souhlasit s tím, že by k užívání tohoto prostoru nebylo dáno povolení příslušným úřadem. Nejvyšší soud ČR uvedl, že nikterak nepominul to, že v kolaudačním rozhodnutí nebyl předmětný prostor uveden, stejně jako výslovný účel jeho užívání, skutečností však je, že v době uvedení do užívání tento prostor existoval. Z tohoto důvodu považoval za nepřípadné odkazy stěžovatele na jiné svoje rozhodnutí a dodal, že např. i jiné prostory v domě (sklepy, komory a jiné prostory) nebývají v kolaudačním rozhodnutí individuálně specifikovány a je na vůli vlastníka, komu tyto prostory k účelu, jemuž mohou s ohledem na stavebně technické uspořádání sloužit, pronajme. Dovolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2005, podepsaném předsedou senátu 29 Co, odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydaného v předmětné věci a na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť ústavní práva stěžovatele dle jeho názoru nebyla porušena.
Obvodní soud pro Prahu 4 se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 39 C 345/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal vydání rozsudku, kterým by byla žalované nařízena povinnost vyklidit a stěžovateli předat předmětný prostor, Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že tak učinil po zjištění, že mezi stěžovatelem a žalovanou došlo k platnému uzavření nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §685 a násl. občanského zákona, jejíž součástí je i sporná komora, kterou žalovaná užívala a užívá v souladu s obsahem nájemní smlouvy a i v dobré víře jako příslušenství bytu. Toto rozhodnutí Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR zamítl. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, že nájemní smlouva byla v části týkající se komory správně posouzena jako platná, neboť dům byl zkolaudován a bylo vydáno povolení k jeho obývání a užívání, a přestože v kolaudačním rozhodnutí nebyl výslovně určen účel užívání sporné komory, nebylo protiprávním postupem tento prostor s ohledem na jeho stavebně technické uspořádání pokládat za vedlejší prostor (§121 odst. 2 obč. zák.) a zahrnout jej do nájemní smlouvy jako součást bytu (příslušenství). Ke zpochybnění oprávnění ing. Vladimíra Majera (který podepsal nájemní smlouvu dne 5. 10. 1998, avšak nejpozději dnem 25. 6. 1998 převedl členství v družstvu na jinou osobou, takže mu k tomuto dni mu zaniklo členství v družstvu) jednat za stěžovatele, dovolací soud odkázal na skutkové zjištění, podle kterého byl jmenovaný v době podpisu nájemní smlouvy zapsán jako předseda družstva stěžovatele s oprávněním jednat jeho jménem. S odkazem na princip materiální publicity obchodního rejstříku dovolací soud uzavřel, že nájemní smlouva není neplatná ani z tohoto důvodu, neboť žalovaná při jejím uzavírání jednala v důvěře v zápis v obchodním rejstříku.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn běžně zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a z tohoto důvodu nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. sp. zn. I.ÚS 68/93, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 17). Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. II.ÚS 45/94, ÚS, sv. 3, č. 5).
Stěžovatel namítl porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích, a vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska těchto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem Nejvyššího soudu ČR, podle kterého není protiprávním postupem zahrnout do nájemní smlouvy k bytu jako součást bytu (příslušenství) i prostor umístěný mimo byt, který s ohledem na stavebně technické uspořádání může sloužit jako vedlejší prostor, a to i tehdy, není-li jeho účel jeho užívání výslovně určen v kolaudačním rozhodnutí, jímž byl kolaudován celý dům. Podle stěžovatele je tento závěr jednak rozporný s právním názorem vyjádřeným v jiném rozsudku Nejvyššího soudu ČR a jednak odporuje ustanovení §121 odst. 2 obč. zák. (pojmu "určené"), neboť "určení" vedlejší místnosti, resp. prostoru, k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána, nemůže provést vlastník domu.
K těmto stížnostním námitkám Ústavní soud připomíná, že k interpretaci norem jednoduchého práva jsou povolány především obecné soudy a Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda tyto normy byly interpretovány ústavně konformním způsobem. Ustanovení §121 odst. 2 občanského zákoníku uvádí, že "příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány". Pojem "určené" byl v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pojímán a interpretován ve smyslu materiálním, tedy tak, že toto určení je dáno samotnou povahou (resp. charakterem) těchto místností či prostorů, která účel jejich užívání vždy spojuje s užíváním bytu, byť leží mimo něj, zatímco podle stěžovatele by měl být tento pojem interpretován ve smyslu formálním, tj., že takové určení provede správní orgán svým rozhodnutím. Dle názoru Ústavního soudu je interpretace dotčeného pojmu, tak jak ji pojal Nejvyšší soud ČR, ústavně konformní, neboť nevylučuje či neomezuje nepřijatelným způsobem ochranu žádné ústavně chráněné hodnoty, tedy ani práva vlastnického.
Specifikum projednávaného případu tkví podle Ústavního soudu v tom, že podstatou sporu se stal prostor, který v době kolaudace neměl charakter, pro který je nyní užíván. Jak stěžovatel uvedl v doplnění své ústavní stížnosti ze dne 12. 3. 2005 - sporná místnost byla dříve chodbou domu, kterou se vcházelo na půdu, jež v roce 1992 zanikla, její prostor byl spojen s vedlejším domem a v půdním prostoru vznikl byt patřící do sousedního domu. Následkem následných drobných stavebních úprav (zazdění dveří na půdu) vznikl jakýsi "zbytkový" prostor, který se vyvinul do podoby dnešní komory. Bylo tedy na vlastníkovi domu, aby nejprve zvážil důsledky stavební úpravy, resp. zda jejich provedení podléhá rozhodnutí správního orgánu, a po jejich provedení usoudil, zda došlo k dispoziční změně bývalé chodby a zda prostor nově vzniklý lze označit za sloužící k uspokojování bytových potřeb. Takový postup však vlastník domu nezvolil, a proto námitka stěžovatele, že nově vzniklý prostor nebyl nikdy takto kolaudován, svědčí spíše v neprospěch jeho než v neprospěch žalované. Z pohledu ochrany vlastnických práv je tato námitka nevýznamná, neboť vlastník domu zůstává vlastníkem předmětného prostoru bez ohledu na jeho charakter.
K právu na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, Ústavní soud připomíná, že spravedlivé soudní řízení musí zajistit účinnou soudní ochranu účastníka řízení, což však nelze vykládat tak, že se mu zaručuje právo na úspěch v soudním řízení. Tato záruka toliko znamená, že soud musí respektovat kautely hlavy páté Listiny a vyloučit libovůli v rozhodování. Pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s požadavky na řádný proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Námitku o rozdílnosti v rozhodování Nejvyššího soudu ČR (s odkazem publikovaný rozsudek ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000) ve svém důsledku signalizující porušení práva na zákonného soudce, kterým měl být podle stěžovatele velký senát Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud shledal nepřípadnou. Rozsudek, na který stěžovatel dokazoval, formuloval právní závěry ve věci, která ve svém meritu vykazovala podstatné odlišnosti od věci nyní projednávané, a Ústavní soud tak neměl prostor pro konstatování, že ve věcně totožných případech dochází při rozhodování dovolacího soudu k odlišným rozhodnutím, čímž je porušován princip právní jistoty.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu