ECLI:CZ:US:2006:4.US.154.06
sp. zn. IV. ÚS 154/06
Usnesení
IV. ÚS 154/06
Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2006v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Holečkova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1546/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 4 To 61/2005, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 21 T 89/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2006, upřesněným a blíže odůvodněným dne 21. 6. 2006, se I. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci.
II.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 21 T 89/2004, vyplývá, že rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 29. 9. 2004 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. K hlavnímu líčení dne 29. 9. 2004 byl stěžovatel řádně obeslán, z jednání se omluvil; obhájce neměl. Usnesením samosoudce dle §222 odst. 2 tr. řádu bylo jednáno v nepřítomnosti obžalovaného.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 29. 9. 2004 vyplývá, že stěžovatel svoji neúčast na hlavním líčení neomluvil a nepožádal do doby konání hlavního líčení o jeho odročení. V přípravném řízení se ke svému jednání doznal. Vypověděl, že skutečně výživné neplatil. Na svoji obhajobu uvedl, že byl bez zaměstnání a neměl z čeho výživné na dceru Janu (jedná se o pseudonym) platit a pokud jde o dceru Evu (jedná se o pseudonym), nevěděl, kolik by měl přispívat.
V odvolání proti rozsudku okresního soudu stěžovatel mj. uvedl, že jednání okresního soudu chtěl být přítomen a bránit se, pracovní neschopnost mu to však nedovolila. Kopii legitimace práce neschopného pojištěnce poslal okresnímu soudu.
K veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 6. 4. 2005 se stěžovatel nedostavil. Podle protokolu o veřejném zasedání byl stěžovatel od 3. 4. 2005 již práce schopen. V den konání veřejného zasedání však soudu telefonicky sdělil, že je na cestě k lékaři a žádá odročení veřejného zasedání. Této žádosti soud vyhověl a bez projednání věci veřejné zasedání odročil.
K veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 10. 6. 2005 se stěžovatel dostavil se zpožděním 20 min. v průběhu podávání zprávy o stavu věci. Podle protokolu o veřejném zasedání měl možnost se k celé věci vyjádřit, návrhy na doplnění dokazování neměl. Poté krajský soud usnesením odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d), l) tr. řádu., jež zní:
"§265b
Důvody dovolání
(1) Dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
...............
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).".
K důvodům uvedl, že postupem okresního soudu byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčením, neboť dne 29. 9. 2004 bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, přestože byl omluven a žádal o odročení hlavního líčení; v jeho nepřítomnosti bylo jednáno též při veřejném zasedání dne 10. 6. 2005. O zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu tak bylo rozhodnuto, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí zákonem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel svoji neúčast u hlavního líčení neomluvil řádně; především řádně nedoložil, i když mu v tom nic nebránilo, důvod své nepřítomnosti a nežádal o odročení hlavního líčení. Poukázal též na ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, z něhož je zřejmé, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně tudíž nemohl nijak porušit toto zákonné ustanovení jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem (nikoliv však řádně) omluvil a jako důvod své nepřítomnosti uvedl pracovní neschopnost - rehabilitaci. Dovolání se tudíž opírá o okolnosti, které jsou z hlediska zákonných předpokladů k provedení hlavního líčení bez přítomnosti obviněného nerozhodné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Stěžovatel v dovolání ani neuvedl, které konkrétní zákonné ustanovení považoval za porušené. Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Tvrzení stěžovatele o porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání shledal neopodstatněným, neboť veřejnému zasedání odvolacího soud byl stěžovatel, byť s jistým (nikoliv však významným) zpožděním osobně přítomen. Dovolací soud dále ve svém usnesení vyložil, proč neakceptoval tvrzení stěžovatele o naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo na projednání trestní věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Základ protiústavnosti napadených rozhodnutí spatřuje již v postupu okresního soudu ze dne 29. 9. 2004, který rozhodl po hlavním líčení bez jeho přítomnosti. Dále polemizoval s názory ve věci rozhodujících obecných soudů, zejména pokud jde o vliv pracovní neschopnosti na možnost dostavit se na jednání soudu. Poukázal na zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a z něj vyplývající povinnost dodržovat během pracovní neschopnosti léčebný režim. Je toho názoru, že soudy by jej neměly nutit k protiprávnímu jednání.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak základní právo být souzen za své přítomnosti.
Ústavní soud konstatuje, že právo být souzen za své přítomnosti je jedním z prvků širšího pojetí práva na spravedlivý proces. Výslovně je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,............. a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ...........",
a dále též v čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 14
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; ............;".
V článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") právo obviněného být přítomen při jednání u soudu není výslovně uvedeno, ale bylo z něj vyvozeno judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Např. ve věci Medenica proti Švýcarsku, 2001, Evropský soud uvedl, že přítomnost obviněného při jednání soudu je důležitá, jak z důvodu práva dotyčného být vyslechnut, tak z důvodu ověřovat přesnost jeho tvrzení a konfrontovat je s výpovědí poškozeného, jehož zájmy, jakož i zájmy svědků, je na místě chránit. Řízení, které probíhá v nepřítomnosti obžalovaného, není samo o sobě neslučitelné s čl. 6 Úmluvy, pokud dotyčný později může dosáhnout toho, aby soudní orgán znovu - poté, co ho vyslechne - rozhodl po skutkové i právní stránce o oprávněnosti trestního obvinění.
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 213/2000 (uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 25, nález č. 19) uvedl, že "Vzhledem k tomu, že obžalovaný je ústřední postavou celého trestního stíhání, jsou podmínky pro možnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti zvlášť vymezeny. Hlavní líčení se má konat zásadně v jeho přítomnosti, neboť jako procesní strana má důležitá práva, která lze v plném rozsahu uplatnit právě při něm. Z uvedeného pravidla je proto možné vybočit jen zcela výjimečně.".
Ústavní soud připomíná, že výše uvedené právo obviněného (resp. obžalovaného) být přítomný při projednávání své trestní věci není absolutní. V méně závažných případech je z hlediska dodržování základních práv akceptovatelné řízení konané v nepřítomnosti obžalovaného za podmínky, že byl tento o jednání řádně vyrozuměn a bez omluvy se nedostavil. Vychází se z toho, že obžalovaný se svého práva být přítomen při jednání soudu o jeho trestním obvinění může vzdát; toto vzdání se však musí být dobrovolné a jednoznačné. Vzdání se tedy může být i konkludentní, tj. po řádném předvolání a bez omluvy.
V daném případě obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se k hlavnímu líčení u okresního soudu dne 29. 9. 2004 nedostavil bez řádné omluvy, ačkoliv byl včas a řádně předvolán. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení této námitky stěžovatele bylo plně v kompetenci obecných soudů a ty tak učinily, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Aniž by v tomto směru hodlal Ústavní soud přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů a jejich právní závěry, dle jeho názoru z celkového posouzení chování stěžovatele ve vztahu k jeho přítomnosti na jednání před soudem nelze závěr o tom, že se dobrovolně vzdal svého práva být přítomen jednání soudu, považovat za rozporný se skutečnostmi z vyžádaného spisu vyplývajícími. V tomto směru Ústavní soud poukazuje mj. na to, že byť byl stěžovatel v době jednání okresního soudu v pracovní neschopnosti, měl od doby jejího vzniku dne 22. 9. 2004 do dne konání hlavního líčení dostatek času svou neúčast řádně omluvit. Z ústavní stížnosti, odvolání ani dalších vyjádření stěžovatele totiž nijak nevyplývá, že tak nemohl učinit a z jakých závažných důvodů.
Právo na spravedlivý proces a veřejnost řízení bylo dle názoru Ústavního soudu stěžovateli zachováno také s ohledem na skutečnost, že, jak výše uvedeno, byl přítomen při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 10. 6. 2005, kde mu byla dána možnost se k věci vyjádřit a vznést návrhy na doplnění dokazování.
Po celkovém posouzení spravedlivosti řízení Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces jsou zjevně neopodstatněná. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu