ECLI:CZ:US:2006:4.US.163.06
sp. zn. IV. ÚS 163/06
Usnesení
IV. ÚS 163/06
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2006 o ústavní stížnosti Zemědělského zásobování a nákupu Louny, a. s., se sídlem Poděbradova 578, 440 01 Louny, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kotorou, CSc., advokátem, AK Josefa Kočího 4, 153 00 Praha 5 - Radotín, proti průtahům řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 75/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou osobně Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2006 domáhala se stěžovatelka z důvodů v tomto návrhu vylíčených vydání nálezu, jímž by "Ústavní soud Krajskému soudu v Ústí nad Labem ve věci vedené před ním pod spisovou značkou 22 Cm 75/2005-53 v řízení další průtahy zakázal a přikázal mu, aby o platnosti platebního rozkazu vůči J. H. dne 1. června 2006 rozhodl".
Po zjištění, že ústavní stížnost nevykazovala formální vady, byla podána včas řádně zastoupenou a k ústavní stížnosti oprávněnou stěžovatelkou, vyžádal Ústavní soud spisy Krajského soudu Ústí nad Labem 22 Cm 75/2005 a 22 Cm 32/2004, s jejichž obsahem se zevrubně seznámil.
Obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh řízení (lze-li o průběhu, jak bude dále uvedeno, v dané věci vůbec hovořit), netřeba podrobněji rekapitulovat nejen s přihlédnutím k závěru Ústavního soudu dále prezentovanému, včetně jeho odůvodnění, ale především proto, že tyto jsou účastníkům řízení známy.
Předtím, než Ústavní soud může přistoupit k hodnocení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zabývat se mimo jiné tím, jsou-li pro takové hodnocení splněny podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); tímto zákonem je Ústavní soud vázán (srov. čl. 88 odst. 2 Ústavy); tedy mimo jiné zabývat se i tím, je-li Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný a nejde-li o návrh nepřípustný.
Stěžovatel mimo jiné navrhl, aby Ústavní soud obecnému soudu nejen zakázal pokračovat v dalších průtazích řízení, nýbrž také přikázat témuž, aby ve věci dne 1. 6. rozhodl. K takovému příkazu však Ústavní soud oprávněn není. Lze přirozeně připustit, že je v pravomoci Ústavního soudu (a Ústavní soud takto mnohokráte judikoval) přikázat obecným soudům, aby nepokračovaly v průtazích v řízení, která jsou před nimi vedena, či aby neprodleně ve věci jednaly, což však neznamená, že by Ústavní soud směl nařídit obecnému soudu rozhodnout ve věci v konkrétním datu. Takovým rozhodnutím by nepřípustně [v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] narušil ústavně zaručenou nezávislost obecného soudu. Není též vyloučeno, že po takovémto zcela jednoznačném rozhodnutí Ústavního soudu mohla by nastat okolnost, jež by nejen ze zákonného, ale eventuálně i z ústavního hlediska vylučovala možnost meritorně věc obecným soudem rozhodnout, takže by se tento soud dostal do zcela neřešitelné situace: na jedné straně by totiž v důsledku nutné aplikace čl. 89 odst. 2 Ústavy musel respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, na straně druhé nemohl by však pominout důvody, pro které rozhodnout by kupř. meritorním rozhodnutím porušil kogentní zákonné ustanovení, čili též jednal v rozporu s ústavním pořádkem.
Z uvedeného důvodu nutno v této části hodnotit ústavní stížnost jako meritorně neprojednatelnou. K jejímu odmítnutí došlo podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Stran zbylé části petitu ústavní stížnosti bylo nutno uvážit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou. Při ověřování její přípustnosti vyzval Ústavní soud právního zástupce stěžovatelky ke sdělení, zda stěžovatelkou byly využity procesní prostředky poskytnuté jí zákonem k ochraně práv a zda podala podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2006, oznámila stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce, že takový návrh podán nebyl. V tomtéž podání stěžovatelka sdělila, že Krajský soud v Ústí nad Labem již nařídil jednání ve věci na nejbližší možný termín nové soudkyně dne 1. 6. 2006, pročež podání návrhu nebylo již nutné.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatelů Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy v řízení předsedovi soudu a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. V důsledku judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz např. Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) Ústavní soud svůj restriktivní přístup změnil a v řadě svých nálezů (viz např. I.ÚS 600/03 z 16. 1. 2004, II.ÚS 504/03 z 6. 4. 2004, IV.ÚS 36/04 z 20. 4. 2004; www.judikatura.cz) vyhověl podaným ústavním stížnostem, byť jim podání hierarchické stížnosti nepředcházelo, s odůvodněním, že tuto nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Poté, co zákonodárce reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a zákonem č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon o soudech a soudcích, zakotvil s účinností od 1. 7. 2004 do právního řádu ČR zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na níž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a), dospěl Ústavní soud k závěru, že existence tohoto nového procesního prostředku s sebou přinesla kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy řízení a že do budoucna bude postup stěžovatelů podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 180/04 ze dne 17. 8. 2004, usnesení sp. zn. I.ÚS 506/04 ze dne 23. 8. 2004; dosud nepublikováno).
Ani v projednávané věci neshledal Ústavní soud důvod odchýlit se od závěrů shora vyložených, a protože z vyjádření stěžovatelky vyplynulo, že procesní prostředek podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích k ochraně svých práv nevyužila, bylo nutno považovat podanou ústavní stížnost v té části, v níž by jinak byl Ústavní soud oprávněn tuto projednat, za nepřípustnou. Nezbylo tedy než v uvedeném rozsahu odmítnout ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Byť Ústavní soud nemohl z vyložených důvodů ústavní stížnosti vyhovět, nemůže ponechat stranou svého rozhodnutí zjištění, k nimž dospěl na základě obsahu vyžádaných spisů, a alespoň některé konsekvence z těchto zjištění vyplývající.
Ústavní soud jako obiter dictum konstatuje, že z obsahu vyžádaných spisů bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že zejména v období od podání návrhu (21. 1. 2002) do převzetí věci soudkyní JUDr. Ludmilou Šimůnkovou (26. 9. 2005) docházelo ke zcela neomluvitelným průtahům, které v žádném případě nelze přičítat postupům stěžovatelky; tyto průtahy šly výlučně na vrub liknavého postupu soudu a způsobily, že řízení nutno označit za zjevně rozporné s pravidly spravedlivého procesu, tak jak jsou zakotvena především v čl. 38 odst. 2 Listiny ("Každý má právo, aby jeho věc byla projednána ..... bez zbytečných průtahů ...") a rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ("Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla ... v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ...."). I když není v pravomoci Ústavního soudu, aby zjištěná pochybení obecného soudu svým nálezem napravil či kompenzoval, neplyne z toho, že by mohl a směl takovéto frapantní pochybení soudu ponechat stranou a nezmínit je, byť i jen v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. např. nález IV. ÚS 628/03, v němž Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces zaručený Listinou a Úmluvou musí být aplikováno bezvýjimečně a jestliže Ústavní soud v řízeních před obecnými soudy shledal neodůvodněné průtahy, bylo by popřením jeho úlohy toto zjištění zamlčet). Ústavní soud naprosto chápe výhrady stěžovatelky k "průběhu" řízení. Z pohledu dodržení kautel spravedlivého procesu ve smyslu ústavněprávním je vyloučen postup soudu, který o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu rozhodl až téměř rok po podání žaloby (téměř 9 měsíců od odstranění vad žaloby). Rovněž nepřijatelné je, že o námitkách proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu dosud soud nejednal, byť řízení bylo zahájeno již počátkem roku 2002.
Ústavní soud je přesvědčen, že i s ohledem na konstatované nalezne obecný soud prvého stupně (eventuálně i soud odvolací) v projednávaném případu nyní již rychlou cestu k nalezení práva, a to ať již meritorním rozhodnutím, bylo-li by možno učinit je při nařízeném jednání dne 1. 6. 2006, nebo - pokud by rozhodnout nebylo možno - jiným, avšak v každém případě bezprůtahovým procesním postupem, dospět k uzavření případu. Aniž by v tomto směru Ústavní soud jakkoli soud nalézací v jeho rozhodování zavazoval či limitoval, dlužno připomenout, že např. o návrhu stěžovatelky, aby ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. byl nemocnému žalovanému ustanoven opatrovník, dosud rozhodnuto nebylo, přičemž návrh podal stěžovatel již dne 25. 10. 2005.
Ústavní soud dále připomíná, že stran důvodů a následků průtahů v řízení před obecnými soudy vyvinul a zveřejnil bohatou judikaturu, na kterou možno pro stručnost odkázat a z níž možno např. zdůraznit, že z hlediska ústavně právního je zcela irelevantní, došlo-li k průtahům řízení z důvodů objektivních či subjektivních, a že je věcí státu, aby principy spravedlivého soudnictví zakotvené v Listině i Úmluvě byly respektovány. Jde totiž mimo jiné také o to, že je povinností státu dodržovat mezinárodně právní závazky, které na sebe vzal a nevystavovat se nerespektováním těchto závazků případným sankcím.
Jakkoli konstatace Ústavního soudu o existenci průtahů v řízení, jež stěžovatelka vede s vedlejším účastníkem, nemůže pro stěžovatelku bezprostředně přinést žádný efekt, nejde o konstatování toliko akademické; zda a případě jaké právní cesty stěžovatelka v důsledku zjištěného zvolí k nápravě újmy (vznikne-li jí takováto újma v důsledku průtahů), není úkolem Ústavního soudu předjímat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj