ECLI:CZ:US:2006:4.US.17.06
sp. zn. IV. ÚS 17/06
Usnesení
IV. ÚS 17/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. Nco 222/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem (JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha) nejsou vyloučeni z pojednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 124/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 190/2005. Stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 124/2002 domáhá žalobou určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce i podjatost soudců krajského soudu, kteří podle rozvrhu práce rozhodovali o námitce podjatosti soudce okresního soudu.
Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 105/01 a sp. zn. I.ÚS 167/94 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (1970) v ústavní stížnosti dovozoval, že postačí prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci, a dovolával se uplatnění tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. V této souvislosti poukázal na chování představitelů výkonné a zákonodárné moci, kteří svými projevy vytváří a podporují negativní vztah společnosti ke stěžovatelově osobě (přijetí zákona č. 120/2004 Sb., přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ze dne 11. 9. 2003), a část své kritiky zaměřil i na Ústavní soud a jeho stanovisko ke konfiskaci majetku před rokem 1948 publikované pod č. 477/2005 Sb. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že ve vztahu k jeho kauzám jsou soudci v České republice pod politickým a společenským tlakem, a lze tak mít důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti, neboť žádným způsobem neprokázali, že se od vlivu politiků distancují a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni.
Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, přiloženého k ústavní stížnosti, vyplynulo, že stěžovatel namítl podjatost shora jmenovaných soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří rozhodovali o námitce podjatosti soudkyně Okresního soudu v Děčíně Mg. Jany Havlové, v podstatě ze stejných důvodů, které uplatnil v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že zákonné důvody pro vyloučení jmenovaných soudců krajského soudu z projednávání a rozhodnutí věci nejsou dány, neboť samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se samo o sobě nedá považovat za skutečnost, která by objektivně ohrožovala nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě a zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců je tento princip dodržovat.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Prakticky totožnou ústavně právní argumentaci jako v projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v řadě jiných svých ústavních stížností, kterými brojil proti rozhodnutím o námitce podjatosti soudců obecných soudů rozhodujících v jeho věcech. Stěžovatel staví svoji ústavní stížnost na úvaze, že o vyloučení soudců z projednávání věci bude rozhodnuto kladně za předpokladu, že se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a nestranní soudci. Tato úvaha má být naplněna především odkazy na politický a společenský tlak na zamítnutí stěžovatelových žalob, což je dle jeho názoru situace, která zakládá důvodné pochybnosti o nepodjatosti všech soudců v České republice. Čtvrtý senát Ústavního soudu však takovéto argumentaci nepřisvědčil a ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV.ÚS 16/06, týkající se týchž účastníků řízení), uvedl, že pokud by chtěl stěžovatel prokázat, že jím tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníku řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost měla být zpochybněna. Stejný závěr platí i pro projednávanou věc.
Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že vyloučení soudce má být založeno již tehdy, jsou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze říci, že v projednávaném případě se stěžovateli podařilo tyto pochybnosti prokázat. Stěží lze po soudcích požadovat, jak stěžovatel uvádí, aby "prokázali, že se od vlivu politiků distancují a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni". Usnesení Vrchního soudu v Praze je náležitým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, je v něm vyloženo, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v ustanovení §14 o. s. ř. a v tomto ohledu lze na obsah odůvodnění odkázat.
Vzhledem k tomu, že porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal, nezbylo mu než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu