ECLI:CZ:US:2006:4.US.180.05
sp. zn. IV. ÚS 180/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Kuřimská 42, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 4. 2004, č. j. 1 T 240/2002-314, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2004, č. j. 6 To 408/2004-339, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Dále byl tímto rozsudkem okresního soudu stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Přerov, částku 60.103 Kč, zatímco A. G. byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně svým usnesením ze dne 17. 12. 2004 zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost.
2. Stěžovatel se domníval, že při projednávání jeho trestní věci obecnými soudy došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel z postupu obecných soudů při trestním stíhání jeho osoby dovozoval také zásah do svých práv ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy a čl. 24, čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjmenoval řadu pochybení, jichž se obecné soudy při projednávání jeho trestní věci dopustily. Předně při řešení otázky, kdo řídil vozidlo Mercedes v době dopravní nehody, vycházel okresní soud mimo jiné ze svého rozsudku ze dne 6. 11. 2000, č.j. 1 T 37/2000-380, jímž zprostil obžaloby spolujezdkyni stěžovatele Kubíčkovou. Soud I. stupně takto ovšem převzal závěr o vině stěžovatele z předchozího řízení v trestní věci K., a to bez ohledu na tu skutečnost, že v trestním řízení stěžovatele byly provedeny nové důkazy, jež stěžovatele z řízení předmětného vozidla v době nehody vylučují. Okresní soud měl tímto dle označení stěžovatele vzít za základ zjištění o jeho vině důkazní závěry z předchozí trestní věci a ignorovat výsledky dokazování v trestní věci samotného stěžovatele. Dále pak stěžovatel okresnímu soudu vytýkal, že jím provedené dokazování zůstalo kusé a nemohlo tak tvořit spolehlivý podklad pro jeho rozhodnutí. Nadto soud I. stupně neprovedl důkaz, jehož provedení stěžovatel prostřednictvím svého obhájce navrhoval.
4. Podstatná část námitek stěžovatele z jeho ústavní stížnosti směřovala vůči skutkovým zjištěním učiněným okresním soudem. Tato prohlásil stěžovatel za nesprávná, neboť okresní soud se dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy. V této souvislosti stěžovatel poukázal na chybné hodnocení výpovědí svědků B. G. a K. okresním soudem, jelikož tyto postrádaly přesvědčivost, což nalézací soud ve svých úvahách náležitě nereflektoval. Skutková zjištění, k nimž okresní soud dospěl na základě těchto důkazů, jsou naopak zpochybňována výpověďmi svědků T. a L. a některými závěry znalců ing. R. a MUDr. V. K těmto v druhém zmíněným důkazům však soud I. stupně dostatečně nepřihlédl. V této části ústavní stížnosti stěžovatel připojil také svou úvahu o možné nevěrohodnosti svědka B. G.
5. Stěžovatel rovněž nemohl souhlasit s tím závěrem obecných soudů, že mezi jednáním řidiče automobilu Mercedes a následkem v podobě dopravní nehody existuje přímá příčinná souvislost. Podle názoru stěžovatele totiž řidič vozidla nemohl nehodě zabránit, jelikož na nehodě účastný motocykl byl řízen způsobem, kterým jeho řidič vytvořil automobilu překážku náhlou a neočekávanou. Tuto svou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále blíže rozvedl, když v jejím rámci odkazoval také na závěry znaleckého posudku ing. R.
6. V závěru své ústavní stížnosti pak stěžovatel podrobil svým výhradám také rozhodnutí odvolacího soudu a jeho postup k tomuto vedoucí. Krajský soud zjevně porušil svou přezkumnou povinnost, tedy povinnost zjistit, zda byla šetřena všechna práva stěžovatele, zda dokazování bylo úplné a zda skutkové závěry učiněné soudem I. stupně jsou v souladu s důkazy, které byly před tímto orgánem provedeny. To vše zejména tím, že odvolací soud ignoroval neprovedení velmi důležitého důkazu okresním soudem a porušil presumpci neviny, když stejně jako soud I. stupně vycházel ze skutkových a právních závěrů jiné trestní věci, přičemž pominul, že důkazy shromážděné a provedené v této trestní věci značně oslabují přesvědčivost důkazů z trestní věci předešlé.
7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 240/2002. Z tohoto zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2000, č.j. 1 T 37/2000-380, byla obžalovaná K., osoba nacházející se v automobilu spolu se stěžovatelem v okamžiku předmětné dopravní nehody, zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Olomouci pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, když nebylo prokázáno, že skutek popsaný v obžalobě spáchala obžalovaná. Následně vydal okresní soud ústavní stížností napadaný rozsudek, dle kterého stěžovatel dne 18. 7. 1999 v době kolem 21:05 hod. v katastru obce Troubky nad Bečvou jako řidič osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, kdy při vyjíždění z místa ležícího mimo silnici, vedoucího od místní skládky, a odbočování vlevo na hlavní silnici, nedal přednost v jízdě z levé strany po hlavní silnici přijíždějícímu motocyklu zn. Kawasaki, řízenému D. G., který na konci obce Troubky nad Bečvou řídil uvedený motocykl rychlostí cca 101 km/h, přičemž došlo k vzájemnému střetu, kdy motocykl narazil přední částí do levé boční části karosérie vozidla zn. Mercedes, v důsledku čehož D. G. a jeho spolujezdec na motocyklu Z. B. utrpěli vážná zranění, jimž oba podlehli. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen napadaným rozsudkem okresního soudu k trestům a povinnosti, jež byly naznačeny v předchozím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl krajský soud jako nedůvodné. Při prostudování soudního spisu okresního soudu, sp. zn. 1 T 240/2002, učinil Ústavní soud mimo výše uvedená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu oznámil, že podanou ústavní stížnost shledává zcela nedůvodnou a navrhuje tak, aby byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. V průběhu celého trestního řízení totiž nebylo porušeno žádné ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele a pokud tak stěžovatel tvrdí, činí tak výhradně za účelem, aby přiměl Ústavní soud vůbec se ústavní stížností meritorně zabývat a v konečném důsledku tak plnit funkci dalšího odvolacího orgánu. V podrobnostech pak okresní soud plně odkázal na obsah předmětného trestního spisu a odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů. Krajský soud v rámci svého vyjádření nejprve konstatoval, že pokud stěžovatel prohlašuje, že vozidlo zn. Mercedes v okamžiku dopravní nehody neřídil, což nemělo být dle jeho výtek obecnými soudy ani náležitě prokázáno, je potřeba jej odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž se má za to, že při hodnocení otázky totožnosti osoby řídící v kritickou dobu vozidlo zn. Mercedes bylo postupováno v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), když příslušný závěr byl obecnými soudy učiněn na základě provedených a hodnocených důkazů. K námitkám stěžovatele stran hodnocení důkazů v jeho trestní věci krajský soud doplnil, že hodnocení důkazů, jak jej provedl především soud nalézací, považuje za objektivní a bezvadné. Krajský soud tak uzavřel, že názory, o něž stěžovatel svou ústavní stížnost opírá, nejsou správné, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ten ústavní stížnost stěžovatele zamítl. Okresní státní zastupitelství v Přerově se svým přípisem Ústavnímu soudu svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo, stejně jako Krajské státní zastupitelství v Ostravě.
9. Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky k vyjádření okresního soudu dodal, že v jeho ústavní stížnosti nejde jen o pouhé opakování již uplatněných námitek, nýbrž o to, že podle jeho zjištění došlo v jeho trestním řízení k porušení ústavních principů zakotvených v Listině, nadto pak okresní soud nesprávně chápe roli Ústavního soudu. V dalším stěžovatel zopakoval, že na své ústavní stížnosti trvá a nadále navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a zrušil jím napadaná rozhodnutí obecných soudů.
II.
10. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud vzal za základ zjištění o vině stěžovatele důkazní závěry z předchozí trestní věci a ignoroval výsledky dokazování v trestní věci stěžovatele, tomuto hodnocení stěžovatele nemůže Ústavní soud přisvědčit. Je skutečností, že okresní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2004 na několika místech upozorňuje na svůj rozsudek v trestní věci K. (č.l. 314-315), avšak z odůvodnění ústavní stížností napadaného rozsudku je zřejmé, že nalézací soud dospěl ke svému závěru o vině stěžovatele na základě hodnocení důkazů provedených v hlavních líčeních konaných v trestní věci stěžovatele (č.l. 295, č.l. 299, č.l. 309), a to zejména výpovědí svědků B. G. a K. (č.l. 315-316) a ostatních ve věci obstaraných důkazů. Okresní soud tedy nevycházel pouze či především ze svého rozsudku v trestní věci K., jak naznačuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, nýbrž tento pojal jako součást pramenů svých skutkových zjištění, když Ústavní soud zdůrazňuje, že nikoliv jako pramen jediný či ústřední. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu, že jím provedené dokazování zůstalo kusé a nemohlo tak tvořit spolehlivý podklad pro jeho rozhodnutí, Ústavní soud na základě svých zjištění připojuje, že výsledek dokazování v trestní věci stěžovatele nelze označit za případ, kdy by nedošlo k zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nelze se plně ztotožnit ani s výhradou stěžovatele, že soud I. stupně neprovedl důkaz, jehož provedení stěžovatel prostřednictvím svého obhájce navrhoval. Tomuto závěru totiž odporuje znění protokolu z hlavního líčení konaného dne 15. 4. 2004, jež bylo posledním hlavním líčením v trestní věci stěžovatele, kdy z tohoto plyne, že na dotaz soudce ve smyslu §215 odst. 4 trestního řádu stěžovatel a jeho obhájce reagovali slovy: "nemáme další důkazní návrhy" (č.l. 310).
12. Směřuje-li stěžovatel své námitky vůči skutkovým zjištěním učiněným okresním soudem, kdy tato prohlásil za nesprávná, neboť okresní soud se náležitě nevypořádal s provedenými důkazy, považuje Ústavní soud v této souvislosti za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. O takový případ však v projednávané věci nejde. Okresní soud se ústavně konformním způsobem vypořádal s výpověďmi svědků B. G. a K., když jejich hodnocení jako důkazu okresním soudem nelze označit za svévolné či jakkoli zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele (zejm. č.l. 316). Obdobné lze konstatovat v případě výpovědí svědků T. a L. a některých závěrů znalců ing. R. a MUDr. V., jak je vymezil stěžovatel ve své ústavní stížnosti, pouze však s tou výhradou, že okresní soud měl věnovat hodnocení výpovědí svědků T. a L. větší prostor a své úvahy ve vztahu k těmto důkazům podrobněji rozvést. Tento dílčí nedostatek odůvodnění napadaného rozsudku okresního soudu je ovšem bez vlivu na sféru ústavně zaručených práv stěžovatele. Nakonec naznačuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti možnou nevěrohodnost svědka B. G., touto problematikou se již nalézací soud zabýval v rámci hodnocení tohoto důkazu (zejm. č.l. 316).
13. Napadá-li stěžovatel ten závěr obecných soudů, že mezi jednáním řidiče automobilu Mercedes a následkem v podobě dopravní nehody existuje přímá příčinná souvislost, musí k tomuto Ústavní soud doplnit, což již ostatně plyne také z předchozího odstavce, že právní objasňování věcí a právní kvalifikace jednání fyzických a právnických osob je úkolem obecných soudů. Okresní soud se otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním řidiče automobilu Mercedes, dle zjištění okresního soudu stěžovatele, a následkem v podobě dopravní nehody zabýval, když svůj závěr v tomto směru ve svém rozhodnutí odůvodnil (č.l. 317). Kvalifikaci jednání stěžovatele, jak je popsáno ve skutkové větě napadaného rozsudku okresního soudu, jako trestného činu ublížení na zdraví, považuje Ústavní soud za přiléhavou, a to včetně shledání obligatorního znaku objektivní stránky trestného činu v jednání stěžovatele v podobě příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a škodlivým následkem ve formě dopravní nehody a z toho plynoucích smrtelných úrazů D. G. a Z. B., jak konstatoval soud I. stupně ve svém rozsudku.
14. Ústavní soud rovněž nepovažuje za odpovídající hodnocení stěžovatele v tom směru, že odvolací soud zjevně porušil svou přezkumnou povinnost s důsledky v oblasti základních práv a svobod stěžovatele. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku soudu I. stupně a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení okresním soudem. Nutno vyjít ze skutečnosti, že s obsahem odvolacích námitek stěžovatele se částečně vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Protože odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, nebylo třeba tyto závěry znovu odůvodňovat, ale postačilo, že na ně odvolací soud jako na správné odkázal (č.l. 342). Navíc pak odvolací soud stručně připojil vlastní úvahy o skutkových a právních zjištěních učiněných okresním soudem, které tato zjištění podporují a zároveň reagují na odvolací námitky stěžovatele (č.l. 342). Tvrdí-li stěžovatel, že odvolací soud stejně jako soud I. stupně vycházel ze skutkových a právních závěrů jiné trestní věci, přičemž pominul, že důkazy shromážděné a provedené v této trestní věci značně oslabují přesvědčivost důkazů z trestní věci předešlé, s touto argumentací stěžovatele se již Ústavní soud vypořádal v předchozím, když se zabýval důvodností této námitky ve vztahu k postupu okresního soudu. Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2004 pominul odvolací námitku stěžovatele, že okresní soud neprovedl důkaz, jehož provedení stěžovatel navrhoval prostřednictvím jeho právního zástupce (č.l. 323), resp. se k této nikterak nevyjádřil. Jelikož však Ústavní soud již výše v odstavci 11 tohoto rozhodnutí citací z vyžádaného soudního spisu (č.l. 310) prokázal, že tato námitka stěžovatele není založena na bezpochybné interpretaci skutečnosti, postrádá toto pochybení odvolacího soudu ústavněprávní rozměr a není tak v žádném směru způsobilé zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
15. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku okresního soudu odkazující Annu Güntherovou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nutno stěžovatele považovat za osobu neoprávněnou. Citovaná část výroku totiž není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu