ECLI:CZ:US:2006:4.US.181.06
sp. zn. IV. ÚS 181/06
Usnesení
IV. ÚS 181/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Škvrnou, advokátem, AK se sídlem Koniklecová 8, 634 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 7. 2005, čj. 1 E 655/2004-29, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2005, čj. 37 Co 343/2005-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") napadl shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo potvrzeno též ústavní stížností napadené usnesení Okresního soudu v Blansku zamítající žádost stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků (výrok I.), i jeho návrh na ustanovení zástupce (výrok II.).
Stěžovatel poukázal na to, že důvodem pro odmítnutí jeho návrhů bylo nesprávné posouzení údajů, které uvedl v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (formulář vzor 60 o. s. ř., dále jen "Prohlášení"). Dle jeho názoru bylo Prohlášení vyplněno zcela v souladu se skutečností, když uvedl, že neměl příjmy z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti za poslední zdaňovací období před podáním potvrzení; na to, zda má majetkovou účast v obchodní společnosti, tázán nebyl, a pokud je v této části Prohlášení formulováno nejasně či zmatečně, nemůže jít tato skutečnost k jeho tíži.
Z ústavní stížnosti a napadených usnesení k ní přiložených Ústavní soud zjistil, že vůči stěžovateli jako povinnému byl usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 10. 2004, čj. 1 E 655/2004-3, nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy k uspokojení pohledávky oprávněné ČR - Krajského soudu v Brně ve výši 3 136,- Kč. Tato pohledávka představovala soudní poplatek za odvolání a povinnost k její úhradě byla stěžovateli uložena usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 6 Cm 153/97-53, jež nabylo právní moci dne 22. 1. 2001. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se stěžovatel odvolal, Krajský soud v Brně však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako správné. V souvislosti s podáním dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovatel požádal předsedu senátu Okresního soudu v Blansku o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, který však oba návrhy zamítl s odůvodněním, že stěžovatel věrohodným způsobem nedoložil své majetkové poměry, neboť (stejně jako v dřívějších případech) v Prohlášení neuvedl, že je majoritním společníkem obchodní společnosti BLACO AIRLINES, s. r. o., s výší splaceného vkladu 52 000,- Kč, řádně nevyplnil údaje o svém osobním majetku, doplňující údaje o své manželce a neúplně označil své věřitele. V odvolacím řízení Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků, přičemž zásadně zastával stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 271/2000, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usn. č. 28, či nález sp. zn. IV.ÚS 289/03, ÚS, sv. 34, č. 125). Vzhledem k diskrečnímu oprávnění soudu podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze z ústavně právního hlediska pouze přezkoumat, zda při jeho aplikaci a interpretaci nedošlo k pochybení, jež by mohlo založit zásah Ústavního soudu.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jako základ pro posouzení stěžovatelových poměrů vycházely z údajů, které jim poskytl v Prohlášení, a po jejich zhodnocení dospěly k závěru, že způsob, jakým stěžovatel prokazoval svoje poměry, je nevěrohodný. Tento závěr Ústavní soud respektuje, neboť ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nestanoví formu prokázání poměrů, ale pouze jeho obsah, a hodnocení toho, zda konkrétní údaje (nebo absence některého z nich) vedou k pochybnostem o věrohodnosti průkazu poměrů žadatele a v konečném důsledku k závěru o nedoložení poměrů, je plně na obecném soudu. Ustanovení §138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly všemožné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení adekvátním způsobem, který by bylo možné očekávat od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění jinak rovné povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, který stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil.
Pokud stěžovatel argumentoval čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu, pak Ústavní soud připomíná, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna.
Dopad záruk čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vykonávacím řízení však Ústavní soud posuzuje v míře odpovídající povaze a významu tohoto řízení. Soudní výkon rozhodnutí totiž přichází v úvahu teprve tehdy, když povinný nesplní dobrovolně, co mu bylo uloženo rozhodnutím v jiném řízení, kde jako jeho účastník měl zaručený výkon ústavních procesních práv v celém jejich rozsahu. Ve stěžovatelově případě tomu bylo v řízení, ze kterého vzešel exekuční titul, tj. pravomocné a vykonatelné usnesení Krajského soudu v Brně z dubna 1999 (6 Cm 153/97-53). Nahlížeje na věc z tohoto hlediska tak nelze přiznat opodstatněnost stěžovatelovu tvrzení, že mu byla odepřena procesní práva zaručená na ústavní úrovni. Stěžovatel měl povědomost (byť z jiného řízení, kde byl účastníkem) o tom, že neuvedení úplné a konkrétní informace o jeho poměrech může přivodit zamítavé rozhodnutí soudu, přesto však aktivitu v tomto směru nevyvinul, ač ji alespoň z opatrnosti vyvinout mohl. Rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce je třeba přijmout výlučně na základě zjištěné nemajetnosti žadatele; je však třeba mít zároveň na zřeteli, že soud tak může učinit na základě celkového zhodnocení všech okolností, které o poměrech účastníka vypovídají.
Shora uvedené závěry dopadají i na tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť exekuční řízení je zvláštním řízením, jehož pravidla tvoří výjimku ze zásad ústnosti a veřejnosti soudního jednání.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení práva na právní pomoc zaručeného v čl. 37 odst. 2 Listiny a v souvislostech projednávaného případu připomíná, že tohoto práva se lze domáhat postupem zákonem (občanským soudním řádem) stanoveným, což stěžovatel jak shora uvedeno přiměřeným a adekvátním způsobem neučinil. Stejný závěr Ústavní soud učinil i o tvrzeném porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť osvobození od placení poplatku za řízení před dovolacím soudem není obecně ani na zákonné úrovni zaručeno bez splnění dalších podmínek; naopak, podle ustanovení §2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jde o rovnou povinnosti všech poplatníků platit soudní poplatky.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na úhradu jeho nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem státem. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze za splnění dvou zákonných podmínek, z nich jednou je požadavek, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, k čemuž, jak shora rozvedeno, ve stěžovatelově věci došlo. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si tedy hradí vzniklé náklady účastník řízení sám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu