ECLI:CZ:US:2006:4.US.183.06
sp. zn. IV. ÚS 183/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Rakochmel s.r.o., se sídlem Kolešovice 51, 270 02, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2006, č.j. 32 Odo 1515/2005-114, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno její základní práva na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, neboť stěžovatelka ve lhůtě k podání dovolání nekonkretizovala dovolací důvody a dovolání tak bylo stiženo vadou, která zabránila pokračování dovolacího řízení.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jejího základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu ust. §241b odst. 3 o.s.ř. Nejvyšším soudem. Stěžovatelka uplatňuje vlastní výklad problematiky náležitostí dovolání a na jeho základě dovozuje odlišný postup soudu, který by dle jejího názoru byl v souladu se zákonem i jejími základními právy. V této souvislosti se stěžovatelka odvolává na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl.ÚS 36/93 a sp.zn. I.ÚS 2/93, která se však dotčené problematiky vůbec netýkají.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a do rozhodování obecných soudů tak může zasahovat pouze v případě, že v něm dojde k porušení základních práv nebo svobod. Z toho vyplývá, že zásadně není povolán k přezkumu aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva obecnými soudy. Pouze v naprosto výjimečných případech, kdy se soudy při interpretaci "jednoduchého" práva dopustí takového extrému (viz např. rozhodnutí ve věci sp.zn. II.ÚS 228/04), že má za následek porušení ústavních kautel, je na místě, aby tuto situaci řešil ústavní soud.
V daném případě se jedná v podstatě o to, že stěžovatelka nesouhlasí s interpretací Nejvyššího soudu, která je podrobně rozvedena v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato interpretace je zcela v souladu se stávající judikaturou. Ústavní stížnost je vyjádřením názoru stěžovatelky, že soud měl rozhodnout jinak, přičemž jeho údajné pochybení je pouze konstatováno bez hlubšího odůvodnění. Pouhá nespokojenost stěžovatelky s tím, jak soud rozhodl, nemůže zakládat porušení základního práva na spravedlivý proces. Toto právo zaručuje přístup k soudu a spravedlivé projednání věci, nikoli úspěch ve věci.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu