ECLI:CZ:US:2006:4.US.184.06.1
sp. zn. IV. ÚS 184/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem, AK Kodymova 2526/4, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 26 Cdo 2614/2005-331, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2004, č. j. 28 Co 72/2004-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho práva vyplývající z článku 90 Ústavy a též z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 279/99, z něhož zjistil následující.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 10. 2003, č. j. 8 C 279/99-196, zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané stěžovateli z důvodu, že byt již řadu let bez vážného důvodu neužívá. K odvolání navrhovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2004, č. j. 28 Co 72/2004-292, rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu bytu. V odůvodnění uvedl, že rozsah služebních cest stěžovatele po republice a do zahraničí nemůže být vážným důvodem užívání bytu pouze dvakrát nebo třikrát v měsíci, stejně tak čtrnáctidenní pobyt v Thajsku, víkendové fotbalové zájezdy či občasné přespávání u přítelkyně, přičemž o žádné ze zmiňovaných okolností stěžovatel netvrdil, že má pouze dočasný charakter. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, č. j. 26 Cdo 2614/2005-331, stěžovatelovo dovolání zamítl, když se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nejsou dány závažné důvody pro občasné užívání bytu, a to ani jsou-li výše uvedené skutečnosti hodnoceny samostatně nebo ve vzájemné souvislosti.
Stěžovatel oponuje obecným soudům tvrzením, že na jeho straně existují vážné důvody neužívání bytu, a to konkrétně služební cesty (Ostrava, Sokolov) spojené s přespáním v daném místě, cesty na výstavy mimo Prahu, dále pak nesezdané soužití s přítelkyní, u níž pobývá, ovšem bez úmyslu se tam zdržovat trvale, v neposlední řadě také péče o nemocného otce a víkendové fotbalové zápasy konající se mimo Prahu. Stěžovatel soudům vytýká, že všechny tyto skutečnosti vážily samostatně a nikoli ve vzájemné souvislosti tak, aby mohlo být skutečně zjištěno, zda všechny společně jsou či nejsou závažným důvodem bránícím mu užívat byt. Stěžovatel je také přesvědčen, že v případě neužívání či občasného užívání bytu jsou rozhodující pouze závažné důvody a nikoli skutečnost, zda je o stav dočasný či trvalý.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále vyložených.
Základem stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti je tvrzení, že soudy jednotlivé důvody neužívání bytu nehodnotily kumulativně a ve vzájemné souvislosti. Na tomto místě musí Ústavní soud upozornit na svou ustálenou judikaturu, dle níž jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. nález III.ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, č. 33, str. 235). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§157 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")], a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (srov. nález III. ÚS 94/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 85, s. 287). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci však nelze kvalifikovat jako porušení práva na spravedlivý proces. Takový závěr by bylo možno vyslovit jedině tehdy, pokud by právní názor soudu odporoval principům spravedlnosti a nerespektoval některé z ústavně zaručených lidských práv a svobod.
Všechny skutečnosti, které stěžovatel snesl pro odůvodnění svého občasného pobývání v bytě, jehož je nájemcem (a které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti), odvolací soud hodnotil; z provedeného hodnocení vyvodil závěry, k nimž dospěl a které nalezly odraz ve výroku jeho rozhodnutí; toto rozhodnutí bylo ústavně souladným způsobem odůvodněno. Stran řízení, které vydání rozsudku odvolacího (a posléze i dovolacího) soudu předcházelo, stěžovatel porušení jemu svědčících ústavních práv netvrdí a ani Ústavní soud nezjistil nic, co by v této souvislosti mohlo odůvodňovat jeho zásah. Rozsudek dovolacího soudu rovněž nevykazuje žádný deficit ústavnosti. Z uvedeného se podává, že argumentace podaná v ústavní stížnosti není ničím jiným než opakovanou polemikou s právními závěry soudů, s níž se soudy vypořádaly vyčerpávajícím způsobem již ve svých rozhodnutích; tato polemika nepředkládá žádnou otázku charakteru ústavněprávního. Ani Ústavní soud nenalezl žádný náznak porušení stěžovateli garantovaných základních práv.
Z důvodů výše uvedených odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu