ECLI:CZ:US:2006:4.US.186.06
sp. zn. IV. ÚS 186/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop č. 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 6 As 60/2004, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 30 Ca 398/2003, rozhodnutí ředitele Policie České republiky Jihomoravského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 12. 9. 2000, č. 2206 a rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 8. 6. 2000, č. 124/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho tvrzení, policisté a služební funkcionáři při jeho propuštění ze služebního poměru uplatňovali vůči jeho osobě pokyny a nařízení, které nemají oporu v žádném zákoně ani jiném právním předpisu a které byly uplatněny nad zákonné meze stanovené v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 8. 6. 2000, č. 124/2000, propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky (dále jen "PČR"). Důvodem byla skutečnost, že v době výkonu služby požil alkohol a tím porušil zvlášť závažným způsobem také služební povinnost, stanovenou v ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení Ministerstva vnitra České republiky č. 36/1999, kterým se upravují pravidla chování a zdravení v PČR, resp. ač zastával význačnou řídící funkci v rámci PČR v době výkonu služby a v souvislosti s řízením služebního motorového vozidla, požil alkohol. Proti vydanému rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podal stěžovatel odvolání. Ředitel PČR Jihomoravského kraje v Brně rozhodnutím ze dne 12. 9. 2000, č. 2206, odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil s tím, že skutečnosti, které vedly služebního funkcionáře k přijetí personálního opatření a vydání napadeného rozhodnutí byly potvrzeny. Stěžovatel poté podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud v Brně po provedeném řízení žalobu rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 30 Ca 398/2003, zamítl. Na to se stěžovatel kasační stížnosti domáhal zrušení uvedeného rozsudku. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 6 As 60/2004, kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ve věci rozhodující služební funkcionáři obou stupňů hodnotili předběžně v té době ještě nerozhodnutou otázku řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a přesto, že uvedená otázka byla mezi tím pravomocně a vykonatelně rozhodnuta příslušným správním orgánem jinak, ve věci rozhodující soudy závěrům vydaným ve správním řízení přisvědčily, aniž by tuto skutečnost respektovaly. Dále stěžovatel namítal, že oba soudy hledaly i jiné, v napadených rozhodnutích služebních funkcionářů ani v žalobě a kasační stížnosti neobsažené důvody jeho propuštění a tím porušily základní pravidla spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a nenaplnily tak účel ustanovení čl. 90 Ústavy.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 60/2004.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
K porušení namítaných práv stěžovatele by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Vytýká-li stěžovatel ve věci rozhodujícím soudům že nerespektovaly rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 23. 4. 2001, č. j. OD-5246/DO-01, podle kterého stěžovatel motorové vozidlo pod vlivem alkoholu neřídil a hledaly jiné, v napadených rozhodnutích služebních funkcionářů ani v žalobě a kasační stížnosti neobsažené důvody jeho propuštění a dále, že policisté a služební funkcionáři na místě dopravní nehody uplatňovali vůči jeho osobě pokyny a nařízení, které nemají oporu v žádném zákoně ani jiném právním předpisu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky již dříve uplatněné a polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující orgány státu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, vzneseným námitkám stěžovatele byla věnována náležitá pozornost, když v odůvodnění těchto rozhodnutí bylo podrobně rozvedeno, proč jim nebylo přisvědčeno. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel odmítá přijmou závěry, ke kterým dospěli jak ve věci rozhodující služební funkcionáři, tak následně i oba soudy, že důvodem k vydání rozhodnutí ředitele PČR Okresního ředitelství Břeclav ve věcech služebního poměru ze dne 8. 6. 2006, č. 124/2000 bylo, jak je v jeho odůvodnění uvedeno, že stěžovatel na místě dopravní nehody a při jejím šetření se nechoval čestně, neboť neuposlechl jak pokynů policistů šetřících dopravní nehodu, tak ani nadřízených služebních funkcionářů a vyšetřovatele PČR Městského úřadu vyšetřování Brno k podrobení se orientační dechové zkoušce na alkohol a že v průběhu šetření bylo nesporně prokázáno, že požil alkohol v době výkonu služby. Tyto všechny skutečnosti v souladu s ustanovením §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků PČR byly důvodem k propuštění stěžovatele ze služebního poměru.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud nezjistil, a stěžovatel to v ústavní stížnosti ani netvrdil, že by mu bylo v provedeném řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných právních norem, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající služební funkcionáři či soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu