ECLI:CZ:US:2006:4.US.200.06
sp. zn. IV. ÚS 200/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z. K., právně zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, Politických vězňů 44, Kolín II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 9/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 334/2005, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 9/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 334/2005, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 4 T 1/2005. Stěžovatel spojil předmětnou ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Výše uvedeným rozsudkem mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel má ve svém návrhu především za to, že byl v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů uznán vinným trestným činem dle ustanovení §187 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), bez toho, že by mu byla trestná činnost řádně a s vyloučením pochybností prokázána. Soud klade stěžovateli za vinu, že neoprávněně nabízel a prodával psychotropní látku a tento čin spáchal ve větším rozsahu. Dle názoru stěžovatele nemá toto skutkové zjištění soudu I. stupně, potvrzené rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu, oporu v provedeném dokazování.
Z rozsudku nalézacího soudu nelze seznat, jak soud dospěl k závěru, že látka, kterou měl stěžovatel distribuovat, byla skutečně omamnou a psychotropní látkou ve smyslu tr. z., a jak soud učinil skutková zjištění ohledně složení a množství této látky. Žádná látka, kterou měl stěžovatel distribuovat, nebyla v řízení zajištěna a druh, složení a množství této látky nebylo žádným způsobem zjištěno. Stěžovatel poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, např. na nález, sp. zn. IV. ÚS 564/02, v němž se vyjádřil k nutnosti posoudit v případě obvinění z trestného činu podle ust. §187 odst. 1 a 2 tr.z. "druh a účinnost konkrétní látky, zejména zda zjištěné množství v daném případě a v jaké intenzitě bylo způsobilé ovlivnit psychiku člověka nebo ohrozit jeho život".
Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly námitkou stěžovatele, dle níž byl stěžejní důkaz o vině - výslech svědka S. - získán v rozporu se zákonnými ustanoveními trestního řádu upravující výslech svědka. Svědek S. odmítl v hlavním líčení vypovídat, ovšem nikoliv bez oprávnění, jak dovodily soudy prvního i druhého stupně. Podáním svědecké výpovědi hrozilo tomuto svědkovi nebezpečí trestního stíhání. Pokud byl důvod odepření výpovědi z jiných okolností zřejmý, neměl soud vycházet z toho, že odepření svědecké výpovědi bylo bezdůvodné.
Napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel vytýká, že dovolání bylo odmítnuto, neboť v něm nebyl fakticky namítán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."). Stěžovatel má za to, že v tomto případě se Nejvyšší soud dopustil nesprávného a příliš restriktivního výkladu citovaného ustanovení. V souvislosti s tím pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04.
III.
Přípisem ze dne 20. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze, jenž odkázal na usnesení ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 9 To 334/2005.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2006 uvedl, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, jež uplatnil již v dovolání a jsou zaměřeny výhradně na zpochybnění soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu.
K námitce stěžovatele, že posouzení rozsahu trestné činnosti je hmotněprávním posouzením věci, Nejvyšší soud uvedl, že je tomu tak v případech, kdy jde o hmotněprávní závěr o naplnění formálního znaku "ve větším rozsahu" ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) tr.z., a to na základě konkrétního skutkového zjištění o množství a kvalitě nabízené a prodané psychotropní látky. Nikoli tedy v případě, kdy pachatel zpochybňuje samotné množství a kvalitu této látky tvrzením, že to nebylo prokázáno. V dalším pak dovolací soud uvedl, že rozhodl o odmítnutí návrhu stěžovatele podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když i ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu není zásah do skutkových zjištění odůvodněn v každé trestní věci (např. IV. ÚS 442/05 ze dne 15. 8. 2006), ale pouze v těch, kde z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývají pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkového stavu a kde proto mezi tímto skutkovým stavem a právním posouzením skutku existuje extrémní, resp. zřejmý nesoulad, který obviněný učiní předmětem dovolání. O takovýto případ ovšem ve věci stěžovatele nešlo a odepření přezkumu skutkového stavu tak nemohlo vyvolat zásah do jeho základních práv, ale znamenalo by pouze postavení dovolání na úroveň dalšího odvolání.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Spatřuje-li stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy vyšly při dokazování i z výpovědi svědka M.S., nelze se k jeho závěru přiklonit. Z protokolu o jednání je zřejmé, že tento svědek byl před podáním svědecké výpovědi řádně poučen dle ustanovení §99 - 101 tr. ř. a byl tedy seznámen s případy, kdy může odmítnout vypovídat. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že ne každé odmítnutí výpovědi, lze hodnotit jako důvodné. Jak plyne z č.l. 183 předmětného spisu, předseda senátu zcela správně zkoumal důvod odmítnutí výpovědi, načež svědek soudu sdělil: "Prostě se k tomu nechci vyjadřovat... jsem si vědom toho, že je moje povinnost vypovídat." Z uvedeného je zřejmé, že svědek byl s obsahem poučení srozuměn a rozhodl se bezdůvodně nevypovídat. Pokouší-li se právní zástupce stěžovatele v ústavní stížnosti svědka S. znevěrohodnit, a tím zpochybnit celý proces dokazování, je nutno uvést, že hodnocení jednotlivých důkazů je zásadně na soudech obecných, jež mají možnost přímého kontaktu se svědky a Ústavnímu soudu v tomto směru zásadě nepřísluší do procesu dokazování zasahovat.
Co se týče námitky kvalitativního a kvantitativního zhodnocení distribuované drogy, tak v projednávaném případě žádný vzorek zajištěn nebyl a z toho důvodu nebylo ani možno provést jeho přesné bližší zkoumání. Uvedená skutečnost však neznamená, že k páchání trestné činnosti, za niž byl stěžovatel stíhán, nedocházelo! Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o další důkazy (výpovědi svědků, telefonní odposlechy), tvořící ucelený řetězec, které v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.
Konečně stran odmítnutého dovolání je třeba konstatovat, že stěžovatelem uvedený nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 55/04, ze dne 18. 8. 2004, nelze vytrhávat z kontextu, neboť tento dopadá na jinou právní situaci. V citovaném nálezu došlo v rámci odvolacího řízení ke změně v obsahu stíhaného skutku, přičemž Nejvyšší soud nepřihlédl k tomu, zda měl odvolací soud pro takovýto posun uspokojivou důkazní oporu. Obviněný byl tak zbaven práva na účinný prostředek nápravy, což se však v projednávaném případě nestalo, neboť jak v řízení před okresním, tak i krajským soudem, byl stěžovatel stíhán za stejný skutek. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, tento řádně odůvodnil a nelze tedy konstatovat jeho vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu