ECLI:CZ:US:2006:4.US.210.06
sp. zn. IV. ÚS 210/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.G., právně zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Náměstí Přemysla Otakara II. 6, směřující proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. února 2006, sp. zn. 14 To 60/2006, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 5 Nt 2/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo být zbaven osobní svobody jen zákonem stanoveným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b) a c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že ji jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel uvedl, že byl obviněn z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1 a 2 trestního zákona. Do vazby pak byl vzat na základě skutečnosti, že v jeho případě se mělo jednat o opakování trestné činnosti, pro kterou již byl odsouzen, když z posledního výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn se zkušební dobou v trvání sedmi let. Vazba podle §67 písm. c) trestního řádu byla tedy odůvodněna tím, že předchozí odsouzení pro shodnou trestnou činnost a hrozba výkonu zbytku trestu nezabránily tomu, aby se stěžovatel dopouštěl uvedené trestné činnosti. Stížnost proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl, přestože v odůvodnění konstatoval, že z protokolu o jednání před soudem prvého stupně nebylo obhájci stěžovatele umožněno vyjádřit se před vydáním usnesení. Krajský soud toto pochybení sice konstatoval, nemělo podle něj však podstatný vliv na správnost rozhodnutí.
V takovém postupu stěžovatel shledal shora popsaný zásah do svých základních práv, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře - za kterého se vyjádřil předseda senátu. Ten odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a dále uvedl, otázkou namítaného porušení práva na obhajobu se soud zabýval. Dospěl přitom k závěru, že pochybení soudu prvého stupně nebylo způsobilé ovlivnit správnost rozhodnutí. Navíc měl obhájce stěžovatele možnost na toto pochybení reagovat a domáhat se svého závěrečného vyjádření. A i přes pochybení okresního soudu měl stěžovatel dostatečný prostor a možnost vyjádřit své námitky v opravném prostředku, což také učinil. Tyto námitky pak byly soudem shledány jako nedůvodné.
Vyjádření k ústavní stížnosti podala za Okresní soud v Českých Budějovicích příslušná soudkyně. Ta odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále poukázala na skutečnost, že zaprotokolováno není ani vyjádření státního zástupce. Přes toto pochybení nemá účastník za to, že by došlo k porušení "rovnosti zbraní" v procesu tak, jak uvedl obhájce stěžovatele v ústavní stížnosti.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeným pod sp. zn. 5 Nt 2/2006, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Z protokolu o jednání soudu o návrhu státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby je patrné, že stěžovateli byly v řízení před soudem položeny otázky týkající se jednak jeho osoby, na které reagoval, a jednak k trestné činnosti, k níž pouze uvedl, že se žádné trestné činnosti nedopouštěl a že využívá svého práva a odmítá se k věci vyjadřovat. Následně soud rozhodl a obhájce stěžovatele podal stížnost do rozhodnutí o vzetí do vazby. V písemném vyhotovení pak namítal, že žádný z vazebních důvodů není naplněn.
Stížnostní soud na stěžovatelovy námitky reagoval a konstatoval procesní pochybení okresního soudu, poukázal však na možnost obhájce klást stěžovateli u jednání otázky, případně možnost vyjádřit své námitky buď přímo u jednání nebo v opravném prostředku. Krajský soud se rovněž zabýval opodstatněností vazebních důvodů, námitky stěžovatele však posoudil jako neopodstatněné a nepodložené, a to ve vztahu k osobě stěžovatele, k druhu a k závažnosti trestného činu.
Společně se spisem 5 Nt 2/2006 zaslal Okresní soud v Českých Budějovicích rovněž spis vedený u téhož soudu pod sp. zn. 5 Nt 301/2006, ze kterého je zřejmé, že dne 9. května 2006 Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl stížnost stěžovatele do rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2006, sp. zn. ZT 145/2006 o ponechání ve vazbě. Po podání obžaloby rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě Okresní soud v Českých Budějovicích dne 30. května 2006, č.j. 3 T 80/2006-1079. Stížnost pak Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl usnesením ze dne 26. června 2006, sp. zn. 23 To 543/2006. na základě těchto rozhodnutí je stěžovatel nadále ve vazbě. Ve věci probíhá hlavní líčení a další jednání je nařízeno na 8. září 2006.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností. Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel byl obžalován ze skutku spočívajícího ve speciální recidivě. Pro stejnou trestnou činnost již byl odsouzen a jednání, pro něž byl vzat do vazby, se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu, jenž mu byl za obdobné jednání uložen. Tyto skutečnosti obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry k nimž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelem naříkanému zkrácení v jeho základních právech zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 8 odst. 2 Listiny. Tvrzené zkrácení stěžovatele v právu na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny Ústavní soud neshledal, když stěžovatel nebyl omezen ve volbě obhájce ani v možnosti konzultací s ním. V řízení o vzetí do vazby pak sám využil svého práva nevypovídat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu