ECLI:CZ:US:2006:4.US.227.06
sp. zn. IV. ÚS 227/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 20/2006-130, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 20/2006-130, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Praze, jmenovitě JUDr. Kateřina Švecová, JUDr. Helena Černecká, JUDr. Petr Wulkan, JUDr. Věra Miřacká, JUDr. Ivana Švehlová, JUDr. Šárka Kamenická, Mgr. Hana Říhová a JUDr. Tomáš Němec, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod spisovou značkou 15 C 112/2002 a u Krajského soudu v Praze pod spisovou značkou 30 Nc 47/2005.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před Okresním soudem v Kladně vznesl námitku podjatosti z důvodů vážných pochybností o nestrannosti a nezávislosti soudkyně JUDr. Hany Homolové, určené rozvrhem práce k rozhodování ve věci jeho určovací žaloby. Poté rovněž vznesl námitku podjatosti ve vztahu k těm soudcům Krajského soudu v Praze, kteří byli z rozvrhu práce povoláni o vyloučení jmenované soudkyně Okresního soudu v Kladně rozhodovat.
Stěžovatel se domníval, že v záhlaví uvedeným usnesením porušil vrchní soud jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v důsledku napadeného výroku usnesení by o podjatosti soudkyně Homolové měli nadále rozhodovat soudci Krajského soudu v Praze, u nichž jsou vzhledem k dále uvedeným skutečnostem dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy soudci nikoli nezávislí a nestranní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval shodně jako v řízení před obecnými soudy a zdůraznil, že v daném případě existují objektivní skutečnosti, které vzbuzují důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců Krajského soudu v Praze. Pochybení vrchního soudu spatřoval zejména v tom, že se vrchní soud téměř nezabýval jeho argumenty a vycházel především z prohlášení dotčených soudců. V této souvislosti poukázal zejména na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že při rozhodování o námitce podjatosti soudce není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K závěru o nepodjatosti soudce tedy nestačí pouhý subjektivní pocit dotčených soudců, nýbrž je na místě zohlednit i objektivní okolnosti případu. Stěžovatel rovněž připomenul zásadu, podle níž spravedlnost nejenže musí být poskytována, ale musí se rovněž jevit, že je poskytována.
Dle názoru stěžovatele měl vrchní soud při rozhodování o vyloučení soudců z důvodu jejich podjatosti přihlédnout i k všeobecnému kontextu případu. Stěžovatel kladl důraz zejména na skutečnosti vyplývající z "Analýzy mediální prezentace kauzy K.", ze stanoviska k Analýze, jakož i z příloh k tomuto stanovisku. Konkrétně odkázal na rozhovor s bývalým ministrem kultury P. Dostálem uveřejněným dne 3. 7. 2003 v deníku Právo pod názvem "Můj problém nejsou šlechtici, ale nacisti", ze kterého citoval následující pasáž: "Všichni si uvědomujeme, že soudy musejí být nezávislé. To se neslo naší schůzkou zcela jednoznačně. Pokud budou někteří soudci ale rozhodovat tak jako dosud, pak ponesou odpovědnost za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě dekretů. Stejně tak jako odpovědnost musí nést i Ústavní soud, který tu Pandořinu skříňku otevřel svým nálezem, když konstatoval, že k uplatnění není nutná podmínka trvalého pobytu žadatele na území ČR". Jak stěžovatel dále uvedl, výrok ministra reagoval na tři rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí vydané právě ve věci stěžovatele. Pro podložení svého tvrzení stěžovatel dále odkázal na vyjádření tehdejšího člena vlády P. Rychetského, který nesouhlasil s rozhodnutími Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a požadoval po Nejvyšším soudu České republiky přijetí sjednocujícího stanoviska, které by zabránilo dalším úspěchům stěžovatele. Stěžovatel poukázal zejména na to, že jako ministr spravedlnosti disponoval P. Rychetský účinnými nástroji, aby soudcům znepříjemnil výkon povolání.
Tvrzené zásahy výkonné moci do soudního řízení stěžovatel dokumentoval i na dalších aktivitách Ministerstva spravedlnosti ČR. Upozornil například na článek deníku Právo "Proč někteří soudci skáčou na špek advokátovi F. O. K.?" ze dne 15. 10. 2005, který informoval o tom, že nejmenovaný krajský soud zasílá každý měsíc Ministerstvu spravedlnosti ČR zprávu o počtu a stavu stěžovatelových žalob.
Na základě uvedeného článku se stěžovatel dotázal krajských soudů, zda se jedná o informaci pravdivou. Ze sdělení Krajského soudu v Hradci Králové vyplynulo, že na pokyn Ministerstva spravedlnosti skutečně čtvrtletně (dříve měsíčně) poskytuje tento soud Ministerstvu spravedlnosti zprávu o stavu řízení, o označení účastníků řízení a vyřizujícího soudce a o stavu věci za příslušné období. Stěžovatel tedy vyjádřil přesvědčení, že není důvod pochybovat o tom, že také ostatní krajské soudy, a potažmo jim podřízené soudy okresní, zasílají Ministerstvu spravedlnosti obdobná sdělení. Ostatně i předsedkyně Krajského soudu v Praze v odpovědi na dotaz stěžovatele potvrdila, že o podobné zprávy byl Ministerstvem spravedlnosti "s ohledem na zvyšující se zájem veřejnosti a médií" o spor stěžovatel požádán i tento soud, nicméně dodala, že podávání zpráv je vyžadováno v rámci plnění úkolů vyplývajících ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). K tomu stěžovatel namítl, že ustanovení §123 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ministerstvo k popsanému postupu neopravňuje a spatřoval v něm "naprosto bezprecedentní zásah moci výkonné do výkonu moci soudní". Stěžovatel usoudil, že ministerstvo k podobnému zásahu nevedl deklarovaný zájem veřejnosti a médii, nýbrž jednoznačně vyjádřený zájem představitelů moci výkonné a zákonodárné na zabránění dalším úspěchům stěžovatele v jeho soudních sporech.
Ve své ústavní stížnosti vyjádřil stěžovatel přesvědčení, že výše popsaný zásah výkonné moci mohl ovlivnit nezávislé rozhodování každého jednotlivého soudce, a to už tím, že se bez jediného projevu odporu podvolili tlaku Ministerstva spravedlnosti a pravidelně je o průběhu řízení v předmětných věcech informovali. Podle stěžovatele soudci rezignovali na vlastní nezávislost při rozhodování stěžovatelových sporů. Stěžovatel proto usoudil, že výše uvedené skutečnosti odůvodňovaly nejen vyloučení dotčených soudců Krajského soudu v Praze a soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Homolové, ale všech soudců obecných soudů České republiky, včetně soudců Ústavního soudu České republiky, z projednávání jeho věci.
Vzhledem k tomu, že dle mínění stěžovatele v České republice neexistuje soudce, jenž by postupoval při projednávání jeho věci nestranně a nezávisle, měl stěžovatel za to, že by mohl spravedlivého posouzení věci dosáhnout v rámci právního prostoru Evropské unie. Své přesvědčení podepřel odkazem na znění článku 6 Smlouvy o Evropské unii, na základě kterého je Evropská unie založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel právní konstrukci, podle které by měla být rozhodovací pravomoc členského státu, který stěžovateli nemůže zaručit právo na spravedlivý proces, přenesena na soudy jiného členského státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze ustanovení článku 6 Smlouvy o Evropské unii interpretovat tak, že za určitých předpokladů může dojít k přenesení rozhodovací kompetence ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, domnívá se, že tato otázka doposud Evropským soudním dvorem vyřešena nebyla. Navrhl tedy, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství předložil Evropskému soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě Evropské unie? Je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?"
V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v souvislosti s předložením předběžné otázky k Evropskému soudnímu dvoru přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby jejího rozhodnutí a aby Ústavní soud v případě, že Evropský soudní dvůr nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, přijal nález, kterým napadené usnesení vrchního soudu zruší.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Po následném věcném přezkumu a posouzení stěžovatelových námitek a tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se stěžovatelovou ústavní stížností zabýval ze dvou vzájemně korelujících úhlů pohledu. Nejprve Ústavní soud přistoupil k přezkumu tvrzené podjatosti soudkyně Okresního soudu v Kladně, soudců Krajského soudu v Praze a v širším pojetí i všech soudců obecných soudů České republiky, včetně soudců Ústavního soudu, poté posuzoval navazující stěžovatelův návrh na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že jeho dosavadní judikatura i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být přistoupeno nikoli jen na základě skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani z pouhých subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).
Lze proto přisvědčit stěžovateli v tom smyslu, že pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce nelze zakládat pouze na subjektivních pocitech účastníka řízení či soudce, ale musí být určitým způsobem objektivizovány tak, aby ve světle konkrétních skutečností mohla být případná nepodjatost daného soudce zpochybněna. Za takové skutečnosti stěžovatel v ústavní stížnosti považuje zejména způsob, jakým představitelé moci výkonné komentují rozhodování soudů o návrzích stěžovatele a jakým do řízení ingeruje Ministerstvo spravedlnosti.
Ústavní soud již v několika předešlých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatele uvedl, že výše popsaný postup některých politiků, cílený k vytvoření negativní atmosféry ve vztahu k stěžovatelovým návrhům před obecnými soudy, ve formě verbálních projevů médiím či přímých pokusů zasahovat do řízení, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné. Současně k tomu Ústavní soud již poznamenal, že to platí tím spíše o aktivitách Ministerstva spravedlnosti ukládajících obecným soudům "informační povinnost". Tato povinnost uložená ministerstvem je podle přesvědčení Ústavního soudu neslučitelná s principem oddělení soudní moci od moci výkonné. Jde nad rámec toho, co lze považovat za výkon státní správy soudů, což je jediný prostor, v němž se realizuje přímý vztah mezi mocí výkonnou a soudní.
Přesto z podkladů připojených k ústavní stížnosti (např. výzva ředitele Odboru organizace a dohledu Ministerstva spravedlnosti ČR předsedovi Krajskému soudu v Hradci Králové, zpráva místopředsedy Krajského soudu v Hradci Králové o stavu řízení ve věcech F. O. K. a příloha k ní) nevyplývá, že by ministerstvo výše popsaným opatřením sledovalo zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, nebo že by bylo motivováno snahou odvrátit průtahy v řízeních či dohlížet nad důstojností řízení a soudcovskou etikou (srov. §118 ve spojení s §123 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ústavní soud k tomu již v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, poznamenal, že tyto aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních. Případný politický tlak spočívající ve verbálních veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelný, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudců Krajského soudu v Praze, tak vlastně všech soudců v ČR, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.
Ve svých dřívějších usneseních Ústavní soud rovněž judikoval, že pokud by chtěl stěžovatel prokázat ovlivňování vztahu rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by je doložit právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost má být podle stěžovatele zpochybněna. Jinak řečeno, musela by existovat užší vazba mezi konkrétními projevy daného politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nově předložený argument stěžovatele, že požadovaná individualizace ve vztahu ke konkrétním soudcům je dána tím, že se tlaku podvolili a dobrovolně předávají zprávu o stavu řízení ministerstvu.
Je nutno poznamenat, že Ústavní soud se z těchto důvodů nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudců obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, přičemž námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti.
Co se týče se stěžovatelem deklarovanou podjatostí soudců České republiky souvisejícího návrhu stěžovatele na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, Ústavní soud uvádí, že účel prejudiciálního řízení ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství, spočívá, zjednodušeně řečeno, v posouzení platnosti a interpretace norem komunitárního práva v případě jejich aplikace v řízení před vnitrostátním soudem členského státu Evropské unie.
Vzhledem k tomu, že návrh stěžovatele směřující k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu článku 6 Smlouvy o Evropské unii tento účel nesplňuje a takové předložení věci Evropskému soudnímu dvoru by odporovalo zásadě účelnosti, nemohl Ústavní soud návrhu vyhovět.
Předně je třeba zdůraznit, že v pravomoci Evropského soudního dvora prostřednictvím výkladu článku 6 Smlouvy o Evropské unii je rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů. Dále platí, že rozhodovací činnost Evropského soudního dvora je v oblasti předběžných otázek týkajících se Smlouvy o Evropské unii omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o Evropské unii je Evropský soudní dvůr příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Evropské unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i článek 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii [článek 46 písm. d)], avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Evropské unie a s tím, že článek 6 (původní článek F) Smlouvy o Evropské unii stanoví obecnou povinnost Evropské unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států.
K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by Evropský soudní dvůr v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný a takovéto prejudiciální řízení by postrádalo jakýkoli smysl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce.
Ústavní soud konstatuje, že v napadeném usnesení vrchního soudu neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele a nezbylo mu tedy než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 5. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu