ECLI:CZ:US:2006:4.US.237.06
sp. zn. IV. ÚS 237/06
Usnesení
IV. ÚS 237/06
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. B. a Mgr. A. B., obou obou zastoupených JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem 370 01 České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti rozsudkům Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 4. 2004 sp. zn. 2 C 241/2003 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2004 sp. zn. 7 Co 1424/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2006 sp. zn. 22 Cdo 38/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh - rozhodnutí obecných soudů shora označených - byla prvým z nich zamítnuta žaloba stěžovatelů, opírající se o ust. §151o odst. 3 obč. zák., na zřízení věcného břemene práva cesty přes pozemek žalovaného K. B. (st. p. č. 157/1 zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného pro obec Lhenice v katastru nemovitostí u KÚ v Prachaticích) v jejich prospěch jako vlastníků staveb postavených na přilehlých pozemcích (st. p. č. 157/3 a stavby na st. p. č. 157/4), když soud I. stupně po provedení dokazovaní včetně místního šetření dospěl k závěru, že podmínky ust. §151o odst. 3 obč. zák. v daném případě nejsou splněny. Odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu odvolání stěžovatelů, po té, co nepřipustil doplnění dokazování předkládaným znaleckým posudkem s ohledem na ust. §205a o. s. ř., provedl však sám ohledání na místě samém, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Vycházel mj. ze zjištění, že p. č. 35/3, je ve výlučném vlastnictví stěžovatele a v podstatě přiléhá k parcelám na nichž jsou stavby stěžovatelů situovány a je součástí jediného funkčně vymezeného pozemku. Ani podle jeho závěru v daném případě podmínky uvedeného ustanovení naplněny nebyly, konkrétně podmínka, aby vlastník stavby nebyl současně vlastníkem přilehlého pozemku. Vycházel z názoru, že pozemek nemusí být nutně totožný s parcelou. Nelze vyloučit, že pozemek je v katastru nemovitostí zapsán pod jediným parcelním číslem, zpravidla však je tvořen několika pozemkovými parcelami o různých parcelních číslech. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy stěžovatelé jsou vlastníky pozemku tvořeného celou řadou parcel (p. č. 35/3, stp. č. 539, stp. č. 157/3, stp. č. 157/4) a zastavěného rodinným domem a hospodářskými budovami souvisejícími funkčně s rodinným domem, nezastavěná část pozemku slouží jako zahrada k rodinnému domu. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí podal odvolací soud výklad aplikovaného ustanovení, přitom mj. také zdůraznil, že otázka technického zajištění přístupu vlastníka stavby k této, respektive technického zajištění vjezdu vozidly a zemědělskou technikou není z hlediska použitého ustanovení významná a sama skutečnost, že stěžovatelé při realizaci staveb na svých parcelách situovali vjezdy pro automobily a zemědělskou techniku výhradně v části stavby bezprostředně související s pozemkem ve vlastnictví žalovaného a neřešili otázku přístupu po vlastním pozemku, nemůže být sama o sobě důvodem pro zřízení věcného břemene podle ust. §151o odst. 3 obč. zák. Nadto odkázal i na to že stěžovatelům svědčí obligační právo přístupu ke stavbě na p. č. 157/3, a to na základě kupní smlouvy ze dne 18. 6. 1985.
Stěžovatelé proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali také dovolání, jehož přípustnost opírali o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Obdobně jako nyní v ústavní stížnosti namítali, že §151o odst. 3 obč. zák. je nutno vykládat tak, že věcné břemeno práva cesty nelze zřídit pouze v případech, kdy vlastník stavby je vlastníkem takového přilehlého pozemku, který mu standardní přístup ke stavbě zajišťuje. Ne však každý přilehlý pozemek přístup umožňuje - a tak je to i v jejich případě, kdy z pozemku ve vlastnictví jednoho ze stěžovatelů (p. č. 35/3) je možný přístup pouze na půdu stavby na jednom z pozemků p. č. 157/4 a navíc k p. č. 157/3 ani přímo nepřiléhá. Poukázali také na to, že úvaha soudu o nenaplnění zákonné podmínky zajištění přístupu ke stavbě na p. č. 157/3 z důvodu vlastnictví přilehlého pozemku se objevila až v odvolacím řízení, a proto měl také odvolací soud připustit jako důkaz jimi předkládaný znalecký posudek, z něhož je patrno, že přístup z parcely č. 157/4 ke stavbě na p. č. 157/3 není možný. Za nesprávný považovali pak stěžovatelé i názor soudu, že zřízení věcného břemene brání i existence obligačního práva přístupu k jedné ze staveb.
Dovolací soud posoudil dovolání stěžovatelů jako přípustné. Z přezkoumávaného rozhodnutí činí podle něj rozhodnutí zásadní ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. otázka, zda lze zřídit věcné břemeno pro přístup ke stavbě za předpokladu, že vlastník stavby se může domáhat přístupu na základě obligačního práva cesty, jakož i otázka, zda lze zřídit věcné právo cesty v případě, že vlastník stavby je i vlastníkem přilehlého pozemku. Také tento soud ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody, vedoucí jej k zamítnutí dovolání stěžovatelů. Zdůraznil přitom, že zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv, a ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzivně; proto základní podmínkou pro zřízení práva je, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku. Poukázal přitom také na svou judikaturu rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 21/2005, i judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu ČR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997), s níž jsou podle jeho názoru rozhodnutí soudu I. a II. stupně v souladu. Vysvětlil, že věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva anebo může k přístupu využít jiné pozemky v jeho vlastnictví; v těchto případech není splněna podmínka, že přístup vlastníka nelze zajistit jinak. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější resp. výhodnější, nebo by se obešel bez stavebních úprav, není významná. K námitce, že odvolací soud nepřipustil stěžovateli až v odvolacím řízení navržený důkaz, týkající se přístupu ke stavbě na parcele č. 157/3, dovolací soud uvedl, že nelze přehlédnout, že odvolací soud měl zamítnutí žaloby ve vztahu ke stavbě na této parcele za správné nejen pro možnost přístupu z pozemku stěžovatele, ale též pro existenci obligačního práva cesty svědčícího stěžovatelům; proto by prokázání nemožnosti přístupu z jiného pozemku stěžovatelů (a to ani po provedení potřebných stavebních prací) nemohlo vést k vyhovění žalobě. Skutečnost, že žalovaný strpěl stavební práce stěžovatelů, ze kterých mu muselo být jasné, že tito budou k přístupu užívat jeho pozemek a že jim též v minulosti takto přístup umožňoval, nepovažoval za významnou, neboť stěžovatelé se spokojili se zřízením obligačního práva resp. spoléhali na to, že jim žalovaný umožní užívání pozemku z ochoty, což však není zákonným důvodem pro zřízení věcného břemene. Dospěl tak k závěru, že stěžovateli uplatněné dovolací důvody [§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.] v posuzované věci nejsou dány, a proto jejich dovolání zamítl.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé - obdobně jak to činili ve svých opravných prostředcích - v podstatě dávají najevo nesouhlas s neprovedením jednoho z navržených důkazů a se zhodnocením provedeného dokazování. Jsou přesvědčeni o tom, že napadená rozhodnutí, z důvodů, které podrobně dále rozvádějí, jsou v rozporu s čl. 36 Listiny a v případě těchto rozhodnutí je na místě prolomit zásadu Ústavního soudu o nepřehodnocování dokazování. Oponují argumentaci obecných soudů a podávají zároveň svůj výklad ust. §151o odst. 3 obč. zák., jímž podle nich zákonodárce nepochybně zamýšlel zajistit vlastníku stavby přístup k jeho stavbě, a to samozřejmě přístup umožňující mu do stavby také vstupovat resp. k ní přijíždět; zdůrazňují přitom, že ne každý pozemek takový přístup k přilehlé stavbě umožňuje, jak je to v jejich případě, kdy, jak stěžovatelé tvrdí, z jejich přilehlé p. č. 35/3 lze vstoupit pouze na půdu stavby na stp. 157/4 a odstranění převýšení pozemku p. č. 35/3 jeho odbagrováním by zásadním způsobem narušilo statiku stavby a vedlo k jejímu znehodnocení resp. až k nutnosti jejího odstranění. Odbagrování části pozemku by přitom ani nebylo jedinou podmínkou pro zřízení jejich přístupu ke stavbě. Nesprávnost výkladu citovaného ustanovení podaného obecnými soudy, které se odmítly zabývat realizací možného přístupu z přilehlého pozemku, pak podle stěžovatelů vyvstává o to více při posouzení možnosti přístupu, jehož způsob popisují, k další stavbě na stp. 157/3 přes tvrzený přilehlý pozemek. Výklad aplikovaného ustanovení považují tak stěžovatelé za ústavně nonkonformní, v rozporu s přirozenoprávními principy právního státu a za výklad zasahující do ústavně zaručené ochrany jejich vlastnického práva, jemuž nebyla poskytnuta stejná ochrana jako vlastnickému právu žalovaného. Obdobně jako v dovolání poukazují také na to, že úvahy soudu o nenaplnění zákonné podmínky zajištění přístupu ke stavbě na stp. 157/3 z důvodu vlastnictví přilehlého pozemku se objevily až v odvolacím řízení a taková změna náhledu měla být důvodem pro připuštění doplnění dokazování předloženým znaleckým posudkem, z něhož jednoznačně vyplývá, že přístup ze stp. 157/4 ke stavbě na stp. 157/3 není možný, případně změna náhledu odvolacího soudu měla být důvodem jeho kasačního rozhodnutí. Pokud tak odvolací soud neučinil a rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, nedodržel principy řádného procesu a porušil zásadu dvojinstančního řízení. Napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť žalovaný zneužívá svého vlastnického práva a jeho výkon je v rozporu s dobrými mravy a také v těchto souvislostech (původní vůle žalovaného užívání pozemku umožnit, původně se jednalo o pozemky rodičů účastníků) měla být věc obecnými soudy posouzena. Také argumentaci existencí obligačního závazku nepovažují stěžovatelé za správnou, neboť žalovaný, ač navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že se svého přístupu ke stavbám mohou stěžovatelé domoci na základě závazku z kupní smlouvy, zároveň jejich právo přístupu ke stavbě popíral a po podání žaloby stěžovatelů z titulu obligačního závazku pozemek p. č. 157/1 převedl na třetí osobu, která následně žádost stěžovatelů o umožnění přístupu ke stavbám zcela odmítla. Stěžovatelé tak tvrdí, že obecné soudy jim odepřely právo na ústavně zaručenou ochranu vlastnického práva svou ústavně nonkonformní interpretací použitého ustanovení kromě toho, že se nijak nezabývaly možností jejich přístupu ke stavbám přes přilehlý pozemek a vůbec se nezabývaly ani způsobem jednání vedlejšího účastníka, přitom jeho jednání měly náležitě zhodnotit právě i z pohledu dobrých mravů. Soudy tak jednaly nejen v rozporu se zákonem ale povahou a intenzitou vad v řízení porušily ústavně zaručená práva shora označená.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu, to samozřejmě za předpokladu, že obecné soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Kromě toho také Ústavní soud dal ve své judikatuře najevo, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a, jestliže obecné soudy respektují kautely dané ust. §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (usnesení sp. zn. III. ÚS 23/93). Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, v níž také s ohledem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy. V posuzovaném případě však Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Obecné soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem své úvahy vedoucí ke skutkovým závěrům, vycházejícím také - a to je třeba zdůraznit - z ohledání místa samého, a to jak soudem I. stupně, tak i soudem odvolacím, z nichž pak vyvodily závěry právní, rozvedly a svá rozhodnutí dostatečným způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně konformní, zdůvodnily. Dovolací soud ve svém rozhodnutí reagoval i na námitky stěžovatelů procesní povahy a na jeho rozhodnutí tak možno odkázat. Pokud tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu - jak plyne ze shora uvedeného, zjevně nepřísluší. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva, jak shora naznačeno, se v projednávané kauze nejedná. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani informace stěžovatelů o tom, že žalovaný po podání jejich další
0by, v níž se domáhali splnění obligačního závazku práva cesty z kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 61/2005, svůj pozemek p. č. 157/1 převedl na jinou osobu, která jejich žádost o umožnění přístupu ke stavbám zcela odmítla. Pro rozhodnutí obecných soudů byl totiž ve smyslu ust. §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jejich vyhlášení.
Ústavní soud tak uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení práva na soudní ochranu, tak jak je zaručováno čl. 36 a násl. Listiny, přitom pouze za předpokladu zjištění porušení tohoto práva by bylo možno uvažovat o stěžovateli tvrzeném porušení práva vlastnického. Nic takového však Ústavní soud v dané věci neshledal, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006