ECLI:CZ:US:2006:4.US.257.05
sp. zn. IV. ÚS 257/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 ve věci ústavní stížnosti Z. G. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. 13 Co 94/2005, jímž byl změněn původní rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost stěžovatele platit na obě děti výživné byla zrušena až dnem 2. 12. 2004 a matce bylo uloženo platit na výživu každého z obou nezletilých dětí částku 1 500 Kč měsíčně počínaje dnem 2. 12. 2004 s tím, že je současně povinna uhradit dlužné výživné.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. 13 Co 94/2005 bylo porušeno základní právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a základní právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 10. 2004 č. j. P 540/2002-84 byly stěžovatelovy nezletilé děti H. a L. G. odňaty z výchovy matky a svěřeny do výchovy otce a výživné, které byl otec povinen přispívat na obě děti bylo s účinností od 1. 6. 2004 zrušeno a matce byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z obou dětí částkou 2 000 Kč s účinností od 1. 6. 2004. Matce pak byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné od 1. 6. 2004 do 31. 10. 2004 ve výši 7 000 Kč.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud napadeným rozsudkem změnil původní rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost stěžovatele platit na obě děti výživné byla zrušena až dnem 2. 12. 2004 a matce bylo uloženo platit na výživu každého z obou nezletilých dětí částku 1 500 Kč měsíčně počínaje dnem 2. 12. 2004 s tím, že je současně povinna uhradit dlužné výživné za dobu od 2. 12. 2004 do 31. 3. 2005.
Přitom krajský soud v napadeném rozsudku zaujal názor, že ačkoliv se obě děti nacházejí v péči stěžovatele od 1. 6. 2004, z hlediska rozhodování o výživném je tato skutečnost zcela irelevantní, neboť nová právní úprava výchovy nezletilých H. a L. se stává účinnou až dnem právní moci rozsudku o provedení příslušné změny svěření nezletilých dětí do výchovy, když do tohoto okamžiku se děti nacházely v matčině výchově na základě rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 3. 2003. Podle krajského soudu proto nemohl soud prvního stupně v tomto řízení řešit problematiku výživného za dobu dřívější (když eventuální vypořádání těchto nároků je věcí řízení zcela jiného druhu), neboť podle krajského soudu je podstatný nikoliv stav faktický, ale stav právní, jímž bylo pro děti založeno nové výchovné prostředí (u otce). Z toho důvodu nebylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě vůbec rozhodnuto o výživném matky za dobu od 1. 6. 2004 do 2. 12. 2004 a v tomto období nebyla vůbec upravena vyživovací povinnost matky k oběma dětem, ačkoliv se v té době již nacházely ve faktické péči otce (stěžovatele).
Podle stěžovatele tak vlastně odvolací soud odmítl poskytnout soudní ochranu s odůvodněním, že jej faktický stav nezajímá. Stěžovatel je proto názoru, že tímto rozhodnutím obecný soud porušil čl. 90 Ústavy a současně zasáhl do základních práv garantovaných čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 3 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagovaly na podanou ústavní stížnost Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě, který ve věci rozhodoval v prvním stupni a jehož vyjádření si Ústavní soud rovněž vyžádal.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že změnil rozsudek soudu prvního stupně z důvodů vyložených v písemném vyhotovení rozsudku, na které v plném rozsahu odkázal. Podle názoru krajského soudu nedošlo jeho postupem k žádnému zásahu do práv chráněných Ústavou ČR jakož i Úmluvou o právech dítěte.
Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření konstatoval, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, proč pro rozhodnutí o vyživovací povinnosti rodičů pokládá za rozhodnou právní moc výroku o výchově nezletilých dětí. Výrokem o svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů upravuje soud pouze výchovné prostředí dětí a nemění se tím nic na rodičovské zodpovědnosti podle §31 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), kterou mají stále oba rodiče. Oba rodiče tak mají stále i vyživovací povinnost k dětem, a to podle §85 odst. 1 zákona o rodině do doby, než jsou děti schopny se samy živit, a to bez ohledu na výchovné prostředí, ve kterém jsou. Skutečnosti rozhodné pro rozsah vyživovací povinnosti každého z rodičů jsou uvedeny v §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 a 2 zákona o rodině. Jsou to schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů či míra, v jaké rodič o dítě osobně pečuje, popřípadě péče o společnou domácnost. Změní-li se tyto skutečnosti rozhodné pro určení rozsahu vyživovací povinnosti, může soud i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů podle §99 odst. 1 věty prvé zákona o rodině změnit. Toto ustanovení má podle okresního soudu na mysli faktickou změnu poměrů, nikoliv právní změnu. Podle okresního soudu žádné ustanovení zákona o rodině nevylučuje možnost určit výživné rodiči, který svou vyživovací povinnost neplní, byť by měl právně děti svěřeny do své výchovy. I při rozhodování o první úpravě poměrů nezletilých dětí se výživné určuje za dobu minulou podle faktických poměrů, nikoliv právních, které předpokládají, že dítě je ve výchově obou rodičů. Podle názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozsudku se bude otec, který se v rozhodné době o děti fakticky staral, nucen domoci výživného pro nezletilé děti v dalším řízení, které se zahajuje pouze na návrh a ve kterém bude muset prokazovat, že žalovanou částku skutečně vynaložil. Okresní soud v závěru svého vyjádření uvedl, že rozhodnutí ve věci ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud zaslal žádost o vyjádření k ústavní stížnosti rovněž vedlejším účastníkům, a to matce nezletilých dětí Z. G. a Magistrátu města Opavy, který v předchozích řízení vystupoval jako opatrovník. Ani jeden z vedlejších účastníků se však k ústavní stížnosti nevyjádřil, resp. konkludentně se vedlejší účastníci svého postavení vzdali.
Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. P 540/2002.
II.
Ústavní soud si v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
III.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle již ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se Ústavní soud v daném případě zabýval tím, zda výklad příslušných norem jednoduchého práva provedený obecným soudem, který se promítl v jeho právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv, na která stěžovatel odkázal v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jenom jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních etc.) podmínek pro to, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu.
Pokud jde o materiální podmínky výchovy o dítě, tyto se realizují prostřednictvím tzv. vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, jež je uložena zákonem o rodině, tedy zákonem, který upravuje podrobnosti této ochrany a na který v tomto smyslu odkazuje čl. 32 odst. 6 Listiny. Vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče, přičemž stanovení jejího rozsahu je věcí kritérií vyplývajících z konkrétních ustanovení zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů). Jinak řečeno, stát je povinen na základě čl. 32 odst. 4 Listiny poskytnout ochranu tomuto právu dětí tak, že stanoví povinnost tomu z rodičů, který o děti bezprostředně nepečuje, aby nesl náklady stanovené soudem na jeho výživu. Přitom, jak již uvedeno, konkrétní podmínky výkonu tohoto práva a jemu odpovídající povinnosti rodiče bezprostředně nepečujícího o dítě stanoví zákon o rodině. Výklad a aplikace zákona o rodině obecným soudem, který je povolán poskytovat tomuto právu ochranu (čl. 90 Ústavy), nemohou být zcela autonomní, ale je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného právě čl. 32 odst. 4 Listiny.
V daném případě dospěl obecný soud k závěru, že pro stanovení vyživovací povinnosti je rozhodující právní, a nikoliv faktický stav. Jinak řečeno konstatoval, že výživné lze přiznat pouze od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jímž se mění předchozí rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy matce a děti se svěřují do výchovy otce, a to bez ohledu na prokázaný faktický stav, že nezletilé děti žily ve společné domácnosti s otcem již před zahájením řízení před obecným soudem.
Takové závěry podle Ústavního soudu vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, jak byl shora vyložen, když navíc z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě nelze ani seznat, výkladem jakých ustanovení zákona o rodině obecný soud k takovým závěrům dospěl.
Podle ustanovení §86 zákona o rodině platí, že nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného. V případě nezletilých dětí lze takové řízení zahájit i bez návrhu, přičemž toto výživné v případě nezletilých dětí lze v souladu s §98 odst. 1 zákona o rodině stanovit i tři roky zpětně.
Přitom podle zákona o rodině váže vyživovací povinnost oba rodiče bez ohledu na to, do čí výchovy je nezletilé dítě svěřeno. Jestliže je dítě svěřeno do výchovy jednoho z rodičů, soud zpravidla stanoví konkrétní vyživovací povinnost pouze rodiči, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy. Předpokládá se totiž, že rodič, kterému bylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, plní svoji vyživovací povinnost k dítěti zejména výkonem osobní péče o dítě, naturálně, poskytováním bydlení apod. (srov. Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 379). Zákon o rodině však nevylučuje ani to, aby soud rozhodl o výši výživného i v případě rodiče, do jehož výchovy je dítě pravomocně svěřeno, pokud vyživovací povinnost neplní.
Určuje-li pak soud vyživovací povinnost, musí stanovit její počátek, a to zásadně ode dne, kdy povinný rodič přestal k nezletilému dítěti plnit dobrovolně výživné, resp. je plnil v omezené míře; avšak, jak již uvedeno shora, za období nejdéle tři roky zpětně (Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha 2005, str. 380).
Jinak řečeno, vyživovací povinnost obou rodičů, jakož i právo nezletilých dětí na ni, trvá bez ohledu na to, do čí výchovy je nezletilé dítě právně svěřeno. Vychází se z toho, že rodič, do jehož výchovy bylo dítě rozhodnutím soudu svěřeno, poskytuje výživné naturálně. Dojde-li však k situaci, kdy se nezletilé děti dobrovolně od tohoto rodiče a s jeho souhlasem odstěhují a sdílí společnou domácnost s druhým rodičem, přestává rodič plnit vyživovací povinnost naturálně a je namístě, aby mu byla stanovena relutárně.
Lze tedy připustit, že rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy by mělo předcházet rozhodování o výši výživného; ze zákona o rodině však nevyplývá, že by okamžik stanovení počátku vyživovací povinnosti měl být závislý na právní moci takového rozhodnutí. Navíc nelze ani přehlédnout, že soud může i bez návrhu předběžně upravit otázku výchovného prostředí, a neučiní-li to, nelze tuto skutečnost vyložit k tíži dětí, resp. na vrub jejich práva na splnění vyživovací povinnosti od obou rodičů. Jinak řečeno, rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy jednomu z rodičů nemá konstitutivní účinky ve vztahu k vyživovací povinnosti, která váže současně oba rodiče bez ohledu na to, kterému z nich byly děti rozhodnutím soudu svěřeny do výchovy. Počátek stanovení vyživovací povinnosti se proto neváže na právní moc rozhodnutí soudu o svěření nezletilých dětí do výchovy jednomu z rodičů, nýbrž na okamžik faktické změny poměrů, tedy okamžiku, kdy jeden z rodičů přestal vyživovací povinnost určitým způsobem a v určitém rozsahu plnit, a to v případě nezletilých dětí za období až tři roky zpětně; v případě dětí zletilých lze výživné přiznat pouze k okamžiku zahájení soudního řízení (§98 odst. 1 zákona o rodině).
Závěr, k němuž Krajský soud v Ostravě v napadeném rozhodnutí dospěl, je proto závěrem nesprávným, kterým navíc soud porušil základní právo stěžovatele a nezletilých dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť mu neposkytl ochranu. Tím, že obecný soud vyloučil ze soudní ochrany tu část výživného, která odpovídala období od okamžiku, kdy se nezletilé děti k otci přestěhovaly, až do okamžiku nabytí právní moci výroku I. rozsudku Okresního soudu v Opavě, kterým byly děti svěřeny do výchovy otci, porušil rovněž právo stěžovatele a nezletilých dětí na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.