ECLI:CZ:US:2006:4.US.258.04
sp. zn. IV. ÚS 258/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. 2. 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 12. 2003, čj. 13 To 441/2003-177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo co do výroku o vině a trestu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 10. 2003, čj. 20 T 99/2003-162, jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Ve výroku o náhradě škody, dle nějž měl stěžovatel zaplatit poškozenému M.J. částku 122 970 Kč a poškozenému J.J. částku 73 520,50 Kč, krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu poškozenému částku 6 240 Kč a druhému poškozenému částku 73 370,50 Kč; ve zbytku pak oba poškozené odkázal na občanskoprávní řízení.
Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že dne 4. 10. 2005, přibližně v 16,15 hod. na 20,5 km silnice č. II/322 ve směru od obce P., k obci Ch., při řízení osobního vozidla značky Škoda Felicia combi Lxi, nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem značky Trabant 601 combi, se zapojeným přívěsem vlastní výroby, které na křižovatce odbočovalo vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, jehož následkem byla těžká újma na zdraví řidiče trabantu a jeho spolujezdce a vznik materiální škody. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s §2 odst. 5 a odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť náležitě nezjistily skutkový stav věci a neřídily se zásadou volného hodnocení důkazů. Dle názoru stěžovatele byla skutečnou příčinou dopravní nehody nepozornost ze strany řidiče trabantu a špatný technický stav jeho vozidla, nikoliv nesprávný způsob jízdy ze strany stěžovatele, jak dovodily obecné soudy. Z připojeného nákresu je patrné, že jedině tehdy, odbočoval-li trabant prudce od krajnice ke středu vozovky bez ohledu na vzadu jedoucí vozidla a bez zřetelného vyjádření úmyslu o změně směru jízdy, mohlo dojít k nárazu vozidla řízeného stěžovatelem do levého zadního blatníku a levého zadního kola automobilu řízeného poškozeným. Výše uvedeným postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, vyplývající z čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 20 T 99/2003, a vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, v této souvislosti je ovšem možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v části týkající se viny a trestu, z nichž je zřejmé, jaká skutková zjištění oba soudy učinily, jaké závěry z nich vyvodily a jakým způsobem hodnotily provedené důkazy. Z výše uvedených důvodů krajský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
KSZ se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo, stejně tak učinil i poškozený M.J.
Dne 19. 12. 2005 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno vyjádření krajského soudu, na něž reagoval přípisem ze dne 4. 1. 2006. V něm uvedl, že v řízení, jež předcházelo vydání napadených rozhodnutí, byla reálně zpochybněna věrohodnost výpovědi poškozeného, pokud jde o průběh nehodového děje. Stěžovatel v řízení namítal, že následek, který byl na místě zjištěn, by v případě pravdivosti výpovědi poškozeného nemohl nastat. Touto námitkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly, ačkoliv v trestním řízení musí být vina obžalovaného prokázána zcela najisto, obecné soudy musí přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a případně doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Stěžovatel tedy setrval na názoru, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
III.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat; skutečnost, že obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jiným závěrům než stěžovatel, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly k námitkám, jež v průběhu řízení vznesl. Již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se tvrzeními stěžovatele o průběhu nehodového děje náležitě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že svědecké výpovědi obou poškozených a znalecký posudek z oboru dopravy variantu uváděnou stěžovatelem vylučují.
Rovněž odvolací soud se s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání řádně vypořádal. Za těchto okolností stěžovatel svou ústavní stížností staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu ovšem, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 2. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu