ECLI:CZ:US:2006:4.US.26.06
sp. zn. IV. ÚS 26/06
Usnesení
IV. ÚS 26/06
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2006 o ústavní stížnosti JUDr. D. M., zastoupené JUDr. Janou Ryšavou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze 3, Slezská 108, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.3.2000 ve znění opravného usnesení ze dne 27.10.2000, č.j. 30 C 96/94, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.10.2003, č.j. 16 Co 352/2003-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24.1.2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo žalované - České televizi uloženo zaplatit stěžovatelce částku 228 095,40 Kč jako náhradu mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalované. Výrokem II. napadeného rozsudku Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu stěžovatelky co do částky 1 323 273,60 Kč zamítl, výrokem III. napadeného rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. napadeného rozsudku uložil účastníkům povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení českému státu v poměru podle úspěchu ve věci.
Stěžovatelka podala odvolání k Městskému soudu v Praze do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud usnesením ze dne 22.9.2000, č.j. 55 Co 343/2000-168, podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl odvolání stěžovatelky do výroku I. napadeného rozsudku, neboť jí tímto výrokem nebyla způsobena újma. Řízení o odvolání do výroků II. - IV. napadeného rozsudku zastavil, neboť odvolání trpělo obsahovými nedostatky, které bránily dalšímu pokračování řízení. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu v části zastavující řízení o odvolání do výroků II. - IV. rozsudku nalézacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání, neboť dle jeho názoru nešlo dovodit, že by odvolání stěžovatelky nebylo věcně projednatelné.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil jako věcně správný rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II. - IV, přičemž před svým rozhodnutím nepřipustil změnu žalobního petitu. Zamítnutí návrhu stěžovatelky na připuštění změny žaloby odůvodnil odvolací soud tím, že výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Stěžovatelka podala znovu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR; ten však její dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že došlo k nesprávnému stanovení jejího průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady mzdy. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že nepřipuštěním změny žalobního návrhu bylo zkráceno její ústavní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále stěžovatelka uvádí, že bylo porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť řízení trvalo od roku 1994 do roku 2003.
Ústavní soud si vyžádal podklady ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 96/94, a poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, došel k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka podala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, sp. zn. 21 Cdo 62/2005, z důvodů "uvedených v §241 odst. 3 o.s.ř." (ve znění účinném do 31.12.2000), které však bylo pro opožděnost odmítnuto bez věcného projednání.
Ústavní soud již dříve judikoval, že v případě podání opožděného, popř. nepřípustného, dovolání nepočíná běžet lhůta 60 dnů kogentně stanovená zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavní soudu) až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (srov. např. IV. ÚS 298/05, www.judikatura.cz, IV. ÚS 45/04, Sb. n. u. ÚS, Svazek č.33, Usnesení č.32, str.523). Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy počala stěžovatelce běžet od doručení rozsudku Městského soudu v Praze dne 28.11.2003. Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Ani k tomu, aby Ústavní soud posoudil průtahy v řízení, nevytvořila stěžovatelka Ústavnímu soudu dostatečný procesní prostor, neboť žádost o přezkum průtahů v řízení (návrh výroku) stížnostní petit neobsahuje. Ústavní soud je při svém rozhodování vázán stížnostním žádáním, které nemůže změnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako opožděnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj