ECLI:CZ:US:2006:4.US.261.06
sp. zn. IV. ÚS 261/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem Praha 9, Dubenecká 89, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp.zn. 16 Co 211/2005, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, č. 38 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 6 a čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, a nakonec v čl. 14 odst. 2, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
Jedná se o rozhodnutí ve věci péče o nezletilého syna stěžovatele a jeho bývalé manželky. Stěžovatel není spokojen s rozsahem, v jakém byl jeho podíl na péči o nezletilého stanoven. Městský soud v Praze rozhodoval ve věci po té, co bylo nálezem Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 363/03 jeho předchozí rozhodnutí zrušeno a řízení se vrátilo do stadia řízení odvolacího. Ústavní soud v daném případě Městskému soudu v Praze především vytkl, že se nevypořádal se všemi námitkami odvolatele, ani se všemi hledisky, kterými se zabýval soud I. stupně, ačkoliv odvolací soud jeho rozhodnutí změnil. Ústavní soud zároveň zdůraznil, že rozhodování obecných soudů musí v záležitostech nezletilých dětí především zohledňovat zájem dítěte a pečlivě hodnotit všechny konkrétní okolnosti případu, namísto uchylování se k zažitým schématům.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí uvádí, že vzhledem k době, která uplynula od vydání rozhodnutí soudu I. stupně, bylo třeba doplnit dokazování. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je třeba změnit. Rozhodl zejména o tom, že otec (stěžovatel) je oprávněn se s nezletilým stýkat každý sudý týden od pátku 15.00 hod. do neděle 18.00 hod., o Vánocích každý rok od 26.12. od 9.00 hod. do 18.00 hodin 1. ledna následujícího roku, dále o jarních prázdninách v každém sudém kalendářním roce od soboty, která prázdninám předchází, od 9.00 hod. do neděle 18.00 následujícího týdne, dále v každém lichém roce v období velikonočních prázdnin od čtvrtka 9.00 hod. do Velikonočního pondělí 18.00 hod. a každý kalendářní rok tři týdny v období letních prázdnin. Své rozhodnutí opřel jednak o zprávu kolizního opatrovníka, dále o svědectví třídní učitelky nezletilého, o znalecký posudek z oblasti psychologie a vyjádření dalšího psychologa. Skutková zjištění ani právní posouzení odvolacího soudu zde není třeba rozvádět, neboť jsou účastníkům řízení známa. Jejich výsledkem pak byla změna rozhodnutí soudu I. stupně, se kterou stěžovatel nesouhlasí zejména proto, že začátek styku je upraven až od pátečního odpoledne a nikoli od čtvrtečního, jak rozhodl soud I. stupně.
Nespokojenost stěžovatele s napadeným rozhodnutím vyplývá především z názoru stěžovatele, že matka nezletilého se snaží jeho podíl na výchově nezletilého eliminovat. Situace se zhoršila s nástupem nezletilého do základní školy. Dle názoru stěžovatele je záměrem matky vyloučit jej z přípravy nezletilého do školy i z podílu na mimoškolních aktivitách syna. Stěžovatel tvrdí, že tohoto cíle matka dosáhne prostřednictvím zúžení styku stěžovatele s nezletilým synem o jedno odpoledne za čtrnáct dní, když stěžovatel bude nezletilého přebírat až v pátek odpoledne, místo ve čtvrtek. Stěžovatel je přesvědčen, že celou věc negativně poznamenávají postoje matky, která údajně nezletilého proti stěžovateli ovlivňuje. Nic takového se ovšem stěžovateli v předchozím řízení nepodařilo prokázat, když opatrovník i psychologové shodně potvrdili, že nezletilý má velmi pěkný vztah k oběma rodičům. Ze samotné ústavní stížnosti i ze stěžovatelem přiložených materiálů v tomto směru vyplývá, že stěžovatel ignoruje ohromný psychický tlak, který na nezletilého působí, neboť tento má dobrý vztah k oběma rodičům, snaží se oběma vyhovět a nesmírně trpí jejich sporem, ve kterém figuruje jako trofej. Pokud tedy nejsou jeho vyjádření ve stech procent konzistentní, lze to připsat na vrub vedle jeho věku i neustálému stresu, ve kterém je nucen žít, spíše než výsledku zlovolného ovlivňování ze strany jeho matky. Stěžoval vytýká obecnému soudu, že "veškeré břímě svého rozhodnutí svalil na přání nezletilého". Sám ale neváhá v odůvodnění své stížnosti poukazovat na konkrétní slova, kterými mělo být toto přání vyjádřeno, a na základě použitých výrazů zpochybňovat jeho vypovídací hodnotu. To vše za situace, kdy se nezletilý v rozhovorech s psychology snaží vyhovět zároveň oběma svým rodičům a dle závěru znaleckého posudku z pokračujících soudních sporů viní sám sebe.
Stěžovatel uvádí další skutečnosti, které mají vesměs prokázat, že nezletilý má k němu vřelý vztah a má zájem s ním trávit čas. Stěžovatel pomíjí, že tento závěr obecný soud ve svém rozhodnutí nikterak nezpochybňoval, ani nevyvracel. Naproti němu však stojí srovnatelně úzká vazba nezletilého na matku. V tomto případě tedy soud nezaložil svoje rozhodnutí pouze na tom, který z rodičů plní své povinnosti lépe, ale musel ve zvýšené míře zohlednit i další okolnosti, jako je např. praktická stránka úpravy styku a předávání nezletilého mezi rodiči. Tyto další důvody jsou v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedeny a obecným soudem je zdůrazněno, z jakých kritérií vycházel při stanovení rozsahu styku rodičů s nezletilým. Tato kritéria samotná jsou logická, legitimní, podložená skutkovými zjištěními a nejsou bez dalšího způsobilá založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel vnímá napadené rozhodnutí obecného soudu jako "vítězství" matky, a následně vytýká soudu vše, co nebylo použito v jeho prospěch. Nepolemizuje však s důvody uvedenými obecným soudem, pouze opakuje, že zúžení styku není v zájmu nezletilého, zatímco předchozí rozsah v jeho zájmu je. Dále je třeba uvést, že stěžovatel protestuje i proti zúžení prázdninového styku, které není dle jeho názoru v napadeném rozhodnutí nijak odůvodněno.
Ve vyjádření, které k žádosti Ústavního soudu k věci zaslal účastník řízení, Městský soud v Praze, je zdůrazněno, že obecný soud rozhodoval s plným respektováním práv a svobod dítěte. Vzhledem k výtkám Ústavního soudu navíc řízení v potřebném rozsahu doplnil. Soud staví do popředí snahu rozhodnout tak, aby nezletilý byl nadále co nejméně poškozován skutečností, že jeho rodiče se nejsou schopni domluvit na jakékoliv cestě vedoucí k dobrému psychickému vývoji dítěte. Dále soud poukazuje na to, že argumentace ústavní stížnosti se v podstatných bodech zjevně míjí s podrobným odůvodněním napadeného rozhodnutí. Na závěr dodává, že na toto odůvodnění odkazuje a setrvává na zde vyjádřených názorech. Navrhuje, aby stížnost byla zamítnuta nebo odmítnuta.
Stěžovatel využil právo repliky k vyjádření druhého účastníka řízení. Tato replika se odvíjí od základní myšlenky, že je pro nezletilého životně důležité, aby se na jeho výchově podílel i otec, neboť se jedná o dítě mužského pohlaví a z výchovného vlivu otce může mít výrazný prospěch. Stěžovatel se tedy znovu vyjadřuje v tom smyslu, že jedno odpoledne za čtrnáct dní značí hranici mezi podílem na výchově a eliminací z výchovy. Ratio tohoto závěru, na kterém je celá ústavní stížnost postavena, stěžovatel na žádném místě nerozvádí. Opakovaně pouze poukazuje na právo dítěte na rodičovskou péči, tedy péči obou rodičů. Odmítá rovněž odkazy na neblahý vliv, který pokračující soudní řízení na psychiku nezletilého má. Stěžoval zdůrazňuje, že se jedná o "jediný den navíc". Argumentaci stěžovatele lze shrnout tak, že by zřejmě tato skutečnost měla být rozhodující pro výsledný výrok soudu a onen jediný den by měl být přiznán stěžovateli právě s ohledem na základní právo dítěte na rodičovskou výchovu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). Jedním z případů, kdy je tento zásah na místě, je i případ, kdy je odůvodnění napadeného rozhodnutí do té míry nedostatečné, že to vylučuje jeho přezkoumatelnost. Přílišná strohost odůvodnění byla Městskému soudu v Praze Ústavním soudem vyčtena i v případě předcházející ústavní stížnosti proti jeho rozhodnutí v této věci (viz výše citovaný nález sp.zn. II.ÚS 363/03). Ústavní soud má však za to, že Městský soud v Praze se s vytčenými nedostatky ve svém novém rozhodnutí vyhovujícím způsobem vypořádal, rozhodnutí vychází z konkrétních okolností daného případu a reflektuje situaci nezletilého v její komplexnosti, nikoli pouze jako projev určitého rozpoznatelného modelu vztahů. V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná, že ke zrušení předcházejícího rozhodnutí Městského soudu v Praze nedošlo z toho důvodu, že by Ústavní soud přezkoumával správnost tohoto rozhodnutí a shledal je nesprávným. Rozhodnutí obecného soudu bylo zrušeno, neboť nedostatky v odůvodnění měly za následek porušení určitých základních práv. Ústavní soud se tedy ke správnosti zrušovaného rozhodnutí nevyjadřoval a ze zrušujícího nálezu nelze v tomto směru automaticky odvodit, že výrok rozhodnutí obecného soudu byl neústavní nebo nezákonný.
Vyjádření obou rodičů je třeba brát s rezervou v tom směru, že jejich zájmy jsou v oblasti péče o nezletilého v konfliktu. Ačkoliv se tedy oba ve své argumentaci odvolávají na zájmy nezletilého, nelze ztrácet ze zřetele, že ve skutečnosti hájí především zájmy vlastní. Toto je zvlášť patrné v tomto případě, kdy podle posudků odborníků oba rodiče plní svoje rodičovské povinnosti výborně a nezletilý má k oběma vřelý vztah. Argumenty rodičů tedy neslouží primárně k "záchraně" nezletilého před druhým, k výchově nezpůsobilým rodičem, nýbrž především k prosazení jejich vlastních zájmů, vlastního modelu výchovy. Tato okolnost přivádí do centra pozornosti dva aspekty tohoto případu. Obecný soud vzal za prokázané a z předložených materiálů to rovněž vyplývá, že pokračující soudní řízení nemá na psychickou vyrovnanost nezletilého dobrý vliv. Za situace, kdy oba rodiče poskytují nezletilému vhodné výchovné prostředí, vyvstává otázka, zda je skutečně "v zájmu nezletilého" ve sporu pokračovat, pokud je jeho předmětem prodloužení víkendu o jeden den. Přitom argumenty stěžovatele se soustřeďují především na opakování tvrzení, že je v zájmu nezletilého, aby se stěžovatel podílel na výchově, a tento podíl že bude efektivně zajištěn rozšířením styku o jeden den. Zároveň je třeba přisvědčit vyjádření Městského soudu v Praze, kde se uvádí, že argumentace ústavní stížnosti nepolemizuje přímo s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neb jde poněkud mimo jeho základní pilíře.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí nezpochybnil ani schopnost stěžovatele podílet se na výchově nezletilého, ani fakt, že jeho podíl na výchově je v zájmu nezletilého. Po provedeném dokazování však dospěl k závěru o ideálním rozsahu tohoto podílu, který se liší od závěru stěžovatele. Napadené rozhodnutí obecného soudu je podrobně a srozumitelně odůvodněno. Proti tomuto odůvodnění staví stěžovatel své námitky založené pouze na tom, že takto upravený styk není v zájmu nezletilého, což ovšem nijak konkrétně nedokládá. Rovněž tvrdí, že obecný soud jej eliminoval z výchovy nezletilého, když toto tvrzení je přinejmenším přehnané a nemá oporu v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud tedy konstatuje, že stěžovateli se nepodařilo prokázat zásah do jeho základních práv a svobod. Jeho námitky staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť stěžovatel žádá, aby Ústavní soud detailně přezkoumal správnost rozhodnutí obecného soudu, které bylo vydáno ve velmi komplikované situaci, v níž nelze na první pohled a jednoznačně říci, že některé řešení je správné a některé naprosto špatné, nerespektující zájmy nezletilého, ani smysl základních práv dítěte. Městský soud v Praze se s touto situací vypořádal a jeho rozhodnutí obstojí ze všech hledisek ústavněprávního přezkumu. Ačkoliv se stěžovatel odvolává na základní práva rodičovská a práva dítěte, konkrétně neuvádí nic, čím by tato práva měla být porušena.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel rovněž navrhoval odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup je však aplikován ve zcela výjimečných a zvláštními okolnostmi odůvodněných případech. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nenaznal, že by to v tomto případě bylo účelné. Proto o odložení vykonatelnosti samostatným usnesením nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu