ECLI:CZ:US:2006:4.US.263.05
sp. zn. IV. ÚS 263/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudkyň Michaely Židlické a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze, Vyšehradská 21, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2005, č. j. 61 To 499/2004-70, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2004, č. j. 6 T 124/2004-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2005 za splnění všech zákonných náležitostí domáhal zrušení výše specifikovaných rozhodnutí. Konstatoval, že postupem obecných soudů bylo porušena jeho právo na stíhání jen ze zákonných důvodů dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i právo garantované čl. 37 odst. 1 Listiny.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, neboť v době soudem uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu způsobil dopravní nehodu jako řidič osobního motorového vozidla. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let, jakož i trest zákazu činnosti, a to řízení motorových vozidel po dobu dvou let. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal k Městskému soudu v Praze odvolání, který je jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se obecné soudy opřely o důkazy, které si vzájemně odporují a jsou v rozporu s ust. §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Nesprávnost dokazování spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy nezohlednily fakt, že dvě z vyslechnutých svědkyň popisovaly barvu stěžovatelova automobilu odlišně. Navíc při ztotožňování osoby, která způsobila dopravní nehodu, byla porušena pravidla rekognice, upravená ust. §104b tr. řádu. Toto porušení dle stěžovatele způsobili policisté vyšetřující dopravní nehodu, když svědkům nehody ukázali dvě stěžovatelovy fotografie, resp. jim jej ukázali in natura. Dále stěžovatel zpochybnil nezaujatost policistů, kteří viníka dopravní nehody ztotožňovali, přičemž tuto pochybnost dovodil z toho, že při vyšetřovacích úkonech učinili několik procesních pochybení. Zároveň zpochybnil jejich výpověď o tom, že se jim stěžovatel v průběhu vyšetřování dopravní nehody k jejímu zavinění přiznal, a poukázal, že ke není dostatečně zřejmé, jakým způsobem byl stěžovatel v okamžiku doznání poučen o svých procesních právech. K ústavní stížnosti stěžovatel také připojil znalecké posudky, které, jak tvrdil, vylučují účast stěžovatelova vozidla na uváděné dopravní nehodě. S ohledem na popsané stížnostní důvody navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud v rámci přípravy tohoto rozhodnutí vyzval účastníky řízení k vyjádření k podané ústavní stížnosti. Městský soud v Praze prostřednictvím JUDr. Jany Kantorové, předsedkyně senátu, bez další věcné argumentace odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že není možné či účelné vyjadřovat se bez spisového materiálu k věci blíže. Na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal rovněž Obvodní soud pro Prahu 2 (prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Daniely Reifové), když ve svém podání toliko vyjádřil blíže nezdůvodňovaný názor, že žádná základní práva nebyla v řízení stěžovateli upřena.
Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci je především nutno konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Jejím obsahem je povětšinou opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a z napadených rozhodnutí vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel odsouzen. Nelze ničeho namítat - a to ani přes stěžovatelovy výše popsané námitky - proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám.
Jednotlivé stěžovatelovy námitky Ústavní soud vyhodnotil jako nepřípadné. Nelze přeceňovat skutečnost, že si svědkyně JUDr. E. B., která byla druhým účastníkem uváděné dopravní nehody, po srážce se stěžovatelovým vozidlem neuchovala v paměti barvu tohoto vozidla. Závěr, že byla těsně po nehodovém ději rozrušena, je pochopitelný; obzvlášť za situace, kdy se jinak výpověď této svědkyně nejeví neúplnou či smyšlenou. Stěžovatele navíc jednoznačně jako viníka dopravní nehody označila svědkyně H., poměrně velmi přesně popsala i jeho vozidlo, a zejména na místě nehody byla objevena registrační značka stěžovatelova motorového vozidla, což vše obecné soudy správně zhodnotily. Dále nejsou namístě stěžovatelovy úvahy ani o správnosti či nesprávnosti provedení rekognice policejním orgánem, ani o procesních aspektech jeho doznání policistům. Předně policejní orgány žádnou rekognici neprováděly, pouze vzhledem k fázi vyšetřování ztotožňovaly pachatele přestupku - viníka dopravní nehody. Pro tuto absenci byť jen úmyslu provést rekognici nelze uvažovat o splnění či nesplnění podmínek §104b trestního řádu; už proto, že ztotožnění stěžovatele jako viníka dopravní nehody nikdy jako rekognice v trestním řízení prezentováno nebylo. Postup policistů v tomto ohledu Ústavní soud shledal standardním a plně odpovídajícím situaci. Obdobně je tomu v případě stěžovatelovy námitky týkající se nedostatku zjištění, do jaké míry byl stěžovatel poučen o svých procesních právech v okamžiku, kdy se měl policistům vyjádřit v tom smyslu, že skutečně dopravní nehodu spáchal. Obecné soudy totiž nikdy s touto informací nepracovaly jako s kvalifikovaným doznáním stěžovatele, šlo o součást výpovědi svědků - službu konajících policistů. Tedy i orgány činné v trestním řízení plně i v tomto ohledu zachovaly stěžovatelova ústavní práva; už proto, že stěžovatelův trestný čin objasnily ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu i po údajném stěžovatelově doznání. Za daného stavu věci lze přisvědčit i tomu, že obecné soudy v řízení neprováděly znalecký posudek ohledně možného poškození stěžovatelova vozidla při dopravní nehodě. Vzhledem k úplnosti zjištění obecných soudů a správnému odůvodnění neprovedení důkazu znaleckým posudkem nebude ke znaleckým posudkům, které po vyhlášení napadeného usnesení nechal stěžovatel vypracovat a přiložil k ústavní stížnosti, přihlížet ani Ústavní soud.
Lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly přiléhavým způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu