ECLI:CZ:US:2006:4.US.270.06
sp. zn. IV. ÚS 270/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Mikovcova 7, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, sp. zn. 9 To 2/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 2 T 126/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 byl stěžovatel, společně s dvěma dalšími osobami, shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání pěti let. Městský soud v Praze rozhodl shora označeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal zejména průběh jednání, pro které byl shledán vinným a odsouzen. Uvedl, že v řízení před obecnými soudy nebyl konfrontován se svědky a dále zpochybnil hmotně právní závěry soudu prvého stupně. polemizoval rovněž s obžalobou, podle které nemělo být zcela zjevné, kdo ze spoluobžalovaných se loupeže skutečně dopustil. Obvodní soud pro Prahu 3 měl rovněž pochybit, když stěžovatele odsoudil za situace, kdy se při posuzování věci opíral pouze o svědectví utajovaných svědků. Vzhledem k uvedeným okolnostem stěžovatel navrhl aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Obvodního soudu pro Prahu 3 vedeným pod sp. zn. 2 T 126/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že se souběžně zabýval i ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 258/06, spoluobžalovaného M. A.
Svým podáním stěžovatel pouze polemizoval se způsobem hodnocení věci tak, jak je provedly soudy obou stupňů a své ústavně právní výtky zúžil pouze na konstatování zásahu do práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud opakovaně poukazuje na skutečnost, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nepřísluší mu zabývat se hmotněprávní stránkou věci, neboť k tomu jsou povolány obecné soudy. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře opakovaně vyložil podmínky a okolností za nichž je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, resp. jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud nevystupuje jako třetí instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud by takto mohl postupovat tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu těmto zákonným požadavkům odpovídá. Pokud splňuje rozhodnutí soudu uvedené náležitosti, nelze namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud neshledal, že by ze zákonem stanovených pravidel pro rozhodování vybočil Městský soud v Praze jako soud odvolací. Neshledal tak zkrácení stěžovatele v jeho základních právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2006
Vlasta Formánková