ECLI:CZ:US:2006:4.US.277.04
sp. zn. IV. ÚS 277/04
Usnesení
IV. ÚS 277/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) M.M.Š. a 2) ing. K.Š., obou právně zastoupených advokátem JUDr. L.M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, čj. 22 Co 144/2004-268, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 1. 2004, čj. 21 C 248/96-258, a proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 248/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených usnesení obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 124 280,- Kč s příslušenstvím, a navrhli, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 pokračovat v průtazích v řízení v jejich věci.
V ústavní stížnosti blíže uvedli, že se žalobou domáhali po žalovaných ing. Y.J. a K.T. (vůči němuž byl v průběhu řízení nárok žalobců vyloučen k samostatnému projednání) zaplacení shora uvedené částky z titulu dlužného nájemného nebytových prostor za rok 1994. Poté, co na základě rozsudků vydaných v jiném řízení, byla smlouva o pronájmu nemovitosti ze dne 3. 12. 1992 určující vzájemné vztahy žalobců a žalovaných prohlášena za neplatnou od samého počátku, stěžovatelé změnili právní důvod svého nároku a požadovali vydání bezdůvodného obohacení žalovaných. K výzvě soudu I. stupně blíže specifikovali, že požadují část platby za listopad a celou platbu za prosinec roku 1994, celkem však částku rovnající se původnímu dlužnému nájemnému. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka převedla koncem října 1994 svůj spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti na stěžovatele, měla za to, že již není aktivně legitimována k účasti na řízení, a vzala proto žalobu zpět, aniž by došlo k omezení výše žalovaného nároku.
Soud řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou zastavil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 65 212,50 Kč.
Stěžovatelka považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za předčasné, neboť nebylo vázáno na meritorní rozhodnutí a nesouhlasí s názorem soudu, že věc bylo třeba posuzovat toliko z procesního hlediska. Stěžovatelka vznesla výhrady i k postupu soudu I. stupně, který výzvu učiněnou při ústním jednání dne 4. 9. 2003 k upřesnění období roku 1994, za které je požadováno vydání bezdůvodného obohacení, dostatečně neupřesnil a o případných následcích procesního postupu stěžovatelku nepoučil. Stěžovatelé rovněž namítli průtahy v řízení, když žaloba byla podána začátkem září 1996, věc vyřizovalo několik soudců, mezi jednotlivými roky (jednáními) byly více než roční průtahy a ke dni podání ústavní stížnosti nebylo o žalobě meritorně rozhodnuto. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, jak shora uvedeno.
Obvodní soud pro Prahu 10 v nedatovaném vyjádření k ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2004, podepsaném soudkyní JUDr. B.Z., nesouhlasil s názorem, že po zastavení řízení neměl rozhodnout o nákladech řízení, neboť nebylo rozhodnuto o předmětu sporu a v řízení pokračuje druhý stěžovatel, a poukázal na ustanovení §96 odst. l , 2, věta první a §151 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., podle kterých postupoval, s tím, že o nákladech řízení bylo třeba rozhodnout proto, že řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou skončilo. K aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. uvedl, že stěžovatelka byla po celou dobu zastoupena advokátem a soudu v dané situaci nepříslušelo ji poučovat, že s ukončením její účasti ve sporu souvisí i rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů řízení, ani jaký dopad na rozhodování o nákladech řízení by mohl mít její případný budoucí neúspěch ve věci. Obvodní soud pro Prahu 10 rovněž označil za zavádějící, že stěžovatelka spojila svoje rozhodnutí o vystoupení z řízení s výzvou soudu o doplnění svých skutkových tvrzení. Podle soudu záleželo na stěžovatelích, zda výzvě k doplnění skutkových tvrzení vyhoví, či nikoliv a jaký závěr o dopadu svého postupu na další řízení a rozhodování o věci učiní. Odpovědnost za svoje rozhodnutí vzít žalobu zpět nemůže stěžovatelka přenášet na soud. K námitce o průtazích v řízení Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že doba řízení byla ovlivněna především skutečností, že stěžovatelé po opětovném doplňování žaloby teprve v lednu 2001 konstatovali, že nájemní smlouva je neplatná a až k výzvě soudu podáním z července 2001 změnili právní důvod svého nároku a v důsledku toho i svá skutková tvrzení. Soud byl nucen provést další nově navržené důkazy, včetně znaleckých posudků. Od 1. 7. 2003 věc vyřizuje podepsaná soudkyně, která má za to, že k průtahům v řízení za toto období nedošlo.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 21 C 248/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Městského soudu v Praze o náhradě nákladů řízení dovoláním. Ústavní soud proto vyčkal ukončení dovolacího řízení. Podáním ze dne 16. 1. 2006 právní zástupce stěžovatelů sdělil Ústavnímu soudu, že dovolací řízení bylo ukončeno a předložil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2005, čj. 28 Cdo 1393/2005-298. Tímto usnesením dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že proti rozhodnutí o nákladech řízení se nelze dovolat. Ústavní soud poté pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
Z usnesení připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, vyplynulo, že nárok stěžovatelů uplatněný v žalobě ze dne 2. 9. 1996 proti K.T. byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 učiněným při ústním jednání dne 12. 6. 2003 vyloučen k samostatnému řízení.
Soud několikrát vyzval žalobce k opravení a doplnění jejich žaloby tak, aby byla určitá a srozumitelná, naposledy tak učinil při ústním jednání dne 4. 9. 2003, kdy po změně důvodu jejich právního nároku žalobcům uložil, aby přesně stanovili období roku 1994, za něž požadují bezdůvodné obohacení (peněžní náhradu za ně) a v jaké výši, s příslušnými skutkovými tvrzeními a označením důkazů. Podáním ze dne 15. 9. 2003 (čl. 243 a násl.) žalobci vyčíslili rozpis plateb, včetně nedoplatků či přeplatků, a poté uvedli, že se domáhají náhrady za bezdůvodné obohacení za poslední dva měsíce roku 1994 v celkové výši 124 280,10 Kč. V průběhu ústního jednání dne 11. 12. 2003 vzal právní zástupce stěžovatelů žalobu za stěžovatelku zcela zpět, právní zástupce žalované s tímto úkonem souhlasil. K dotazu soudu právní zástupce stěžovatelky uvedl, že důvodem zpětvzetí je nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo k právní předkvalifikaci právního důvodu sporu.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou zastavil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 65 212,50 Kč (výrok II.) odůvodněnou odkazem na ustanovení §146 odst. 2 větu první o. s. ř. K odvolání stěžovatelky do obou výroků Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní stížnost stěžovatelů směřuje jednak proti rozhodnutím obecných soudů a jednak proti průtahům v soudním řízení. Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti a podmínky přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve smyslu tohoto ustanovení je tedy ústavní stížnost chápána jako prostředek individuální právní ochrany; stěžovatel musí být napadeným rozhodnutím (resp. zásahem) orgánu veřejné moci sám postižen.
Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí, byť byla vydána v právní věci obou stěžovatelů, se ve svých závěrech dotýkají pouze stěžovatelky, která svým procesním úkonem iniciovala "ukončení své účasti v řízení". Druhému ze stěžovatelů tak nenáleží žádné oprávnění k tomu, aby svojí ústavní stížností vyvolal ústavně právní přezkum rozhodnutí obecného soudu, které se dotýká jiného účastníka řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Pro posouzení, zda tvrzení o porušení ústavního procesního práva stěžovatelky je opodstatněné, přičemž opodstatněností v řízení o ústavní stížnosti je třeba rozumět to, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody jednotlivce, bylo pro Ústavní soud rozhodující zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 10 ve vztahu k ní zastavil řízení po výslovném prohlášení právního zástupce stěžovatelky o tom, že bere žalobu v celém rozsahu zpět, což odůvodnil nedostatkem její aktivní legitimace.
Nešlo tedy o "vystoupení" z řízení, jak stěžovatelka tvrdila, ale o zpětvzetí jejího návrhu ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř., s čímž žalovaná projevila souhlas. Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů nic, co by nasvědčovalo odepření soudní ochrany, resp. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť soud adekvátním a zákonem předvídaným způsobem reagoval na jednoznačný procesní úkon účastníka řízení. Důvody, které stěžovatelku vedly ke zpětvzetí žaloby, nemohly na tomto zjištění ničeho zvrátit. Je na účastníku řízení, jakou procesní taktiku či strategii v řízení zvolí, pokud však tak učiní, nezbývá, než aby nesl důsledky, které procesní norma s jeho postupem spojuje.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však tato otázka mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti, neboť pro stěžovatelku řízení skončilo. Rozhodnutí opírající se o ustanovení §146 odst. 2 větu první o. s. ř. bylo řádně odůvodněno a skutečnost, že "zavinění" stěžovatelky na zastavení řízení soud posuzoval pouze z procesního hlediska, odpovídá ustálené rozhodovací praxi obecných soudů, jež v projednávaném případě nebylo důvodu jakkoliv zpochybnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti rozhodnutím obecných soudů odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížností stěžovatelé rovněž brojili proti průtahům v řízení a žádali, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 pokračovat v průtazích v řízení v jejich věci.
V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení podřazeny pod zásah orgánu veřejné moci [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], kterýžto pojem Ústavní soud obecně chápe zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového "zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, případně nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (srov. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci porušovat, resp. pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva navrhovatele (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, ÚS, sv. 9, č. 157 a další), případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, ÚS, sv. 10, č. 38, sp. zn. II. ÚS 225/01, ÚS, sv. 23, č. 102 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, ÚS, sv. 6, č. 116 a další).
Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, které však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, ÚS, sv. 9 č. 16, nález sp. zn. IV.ÚS 628/03, ÚS sv. 34, č. 128). V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku svoje autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (nález sp. zn. IV.ÚS 628/03), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 296/04, ÚS, sv. 34, č. 107, sp. zn. IV. ÚS 392/05, sp. zn. II. ÚS 168/05, oba dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz).
V projednávaném případě Ústavní soud vzal v úvahu odlišné postavení stěžovatelky a stěžovatele v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10, jež bylo relevantní pro posouzení formálních náležitostí jejich ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti. Stížnostnímu žádání, aby Ústavní soud nálezem Obvodnímu soudu pro Prahu 10 "zakázal, aby v porušování práva na projednání věci bez zbytečných průtahů pokračoval", nelze rozumět jinak, než že stěžovatelé žádají odstranění aktuálně trvajících prodlev a pokračování v řízení. Stěžovatelka však nebyla ke dni podání ústavní stížnosti účastníkem soudního řízení vedeného před nalézacím soudem ve věci sp. zn. 21 C 248/96, neboť řízení vůči ní bylo ukončeno dnem 28. 6. 2004 (dnem doručení napadeného usnesení Městského soudu v Praze jejímu právnímu zástupci); ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 8. 2004. Ústavní soud uzavírá, že k takovému návrhu stěžovatelka není za dané situace oprávněna, neboť řízení pro ni již skončilo, takže další postup soudu nemůže se jejich ústavních procesních práv jakkoliv negativně dotknout. Jak již bylo uvedeno shora, i v jejím případě platí, že svým postupem nemůže vyvolat zásah Ústavního soudu ve prospěch jiného subjektu. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti průtahům v řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel, na rozdíl od stěžovatelky, se domáhá ochrany svého ústavního procesní práva v řízení, které dosud nebylo ukončeno. Podmínky věcného přezkumu však nebyly dány ani v jeho případě, neboť jeho ústavní stížnost není přípustná z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
S účinností od 1. 7. 2004 byla zakotvena do právního řádu České republiky zcela nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu [§174a zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Ústavní soud označil existenci tohoto nového procesního prostředku za kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy v řízení a judikoval, že do budoucna bude postup stěžovatelů podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z podhledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04, ÚS, sv. 34, č. 112).
Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti, ani z obsahu soudního spisu není patrno, že by stěžovatel tento procesní prostředek vyčerpal, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů v části brojící proti průtahům v řízení odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu