ECLI:CZ:US:2006:4.US.279.06
sp. zn. IV. ÚS 279/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. B., zastoupeného JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem Litvínov, Business Centre Litvínov, Jiráskova 413, směřující proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 2 KZV 27/2006-116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doplněnou dne 21. 7. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Na základě tohoto usnesení je stěžovatel stíhán pro trestný čin porušení důležité povinnosti při správě cizího majetku podle §255a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona (dále jen "t.z.")
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obrací na Ústavní soud při vědomí jeho specifické pozice v rámci českého soudnictví z toho důvodu, že je dle svého názoru stíhán pro trestný čin, jehož skutková podstata není obsažena v trestním zákoně. Stěžovatel je přesvědčen, že k naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu je třeba z hlediska subjektivní stránky úmyslné zavinění. Napadené usnesení však vychází z odlišného názoru a sice, že postačuje vědomá nedbalost. Přípustnost ústavní stížnosti pak dovozuje z toho, že proti napadenému usnesení mu zákon neposkytuje žádný další procesní prostředek obrany.
Stěžovatel byl obviněn ze spáchání trestného činu podle §255a t.z. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem přitom v napadeném usnesení uvádí, že u tohoto trestného činu trestní zákoník po subjektivní stránce nevyžaduje úmysl. Stěžovatel za použití odkazu na komentář k trestnímu zákonu argumentuje, že zavinění z vědomé nedbalosti je v případě tohoto trestného činu vázáno na způsobení značné škody, nikoliv již na jednání, kterým byla tato škoda způsobená. V návaznosti na tento závěr pak stěžovatel dovozuje zásah do sféry svých základních práv, když orgánem činným v trestním řízení není respektován čl. 39 Listiny a jako trestný čin je kvalifikováno jednání, které dle zákona znaky trestného činu nemá.
Stěžovatel se odvolává na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 46/96, sp.zn. IV.ÚS 582/99 a dále dokládá posudek Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, ze kterého vyplývá, že důležitá povinnost při správě cizího majetku musí být porušena úmyslně, ke způsobení značné škody při tom ovšem může dojít i z vědomé nedbalosti.
Účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že shodné námitky byly formulovány již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která byla napadeným rozhodnutím zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak krajské státní zastupitelství s těmito námitkami vypořádalo. Ve vyšetřovacím spisu byly obsaženy podklady pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a jelikož krajské státní zastupitelství neshledalo v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné pochybení, byla stížnost proti tomuto usnesení zamítnuta.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud skutečně není vrcholem soustavy obecných soudů. Úloha Ústavního soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, je vymezena odlišně od soudů obecných a nebylo by ani žádoucí, kdyby se Ústavní soud snažil z oblasti vymezené působnosti vykračovat a stavět se do role další regulérní přezkumné instance. Ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených a zároveň přezkumu pouze na úrovni ústavněprávní. V případě stěžovatele je trestní řízení ve své úvodní fázi, případné vady lze napravit v rámci jeho dalšího průběhu obvyklým a zákonem předvídaným způsobem.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (sem by spadaly i stěžovatelem citované nálezy sp.zn. I.ÚS 46/96, sp.zn. IV.ÚS 582/99) za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. usnesení ve věcech sp.zn. III.ÚS 674/05, sp.zn. IV.ÚS 262/03 a další). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak napravit.
Pokud Ústavní soud v minulosti ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak za situace, kdy státní zastupitelství nereagovalo na stěžovatelem formulované námitky, pouze konstatovalo, že stěžovatelem napadený postup byl "shledán zcela oprávněným". Ústavní soud však připomíná, že ani v tomto případě usnesení o zahájení trestního stíhání věcně jakkoli nepřezkoumával.
Vycházeje z výše uvedeného, Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci státní zastupitelství dostálo požadavkům hlavy páté Listiny. S námitkami stěžovatele, které byly obdobou námitek uplatněných v ústavní stížnosti, se státní zástupkyně dostatečně podrobným způsobem vypořádala. Vyjadřuje se i k otázce subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Správnost jejích konkrétních závěrů pak bude podrobena přezkumu v pokračujícím řízení. Není na Ústavním soudu, aby v této fázi trestního řízení do jeho průběhu zasahoval na úrovni věcného přezkumu jednotlivých rozhodnutí vydávaných orgány činnými v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu