ECLI:CZ:US:2006:4.US.28.06
sp. zn. IV. ÚS 28/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 4, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství opatřením ze dne 16. 12. 2005, č. j. 1 NZT 158/2005-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností proti opatření Nejvyššího státního zastupitelství, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2006, se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým Ústavní soud zakáže Nejvyššímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování práv stěžovatele a kterým Nejvyššímu státnímu zastupitelství přikáže nakládat s trestním oznámením stěžovatele v souladu se zákonem a v souladu se zákonem o tomto podání také rozhodnout. Stěžovatel je toho názoru, že státní moc nebyla vůči němu uplatňována v případech a mezích stanovených zákonem, způsobem, který zákon stanoví, čímž došlo k porušení jeho práva na rovnost v důstojnosti a právech podle čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Porušení namítaných základních práv spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že opatřením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 12. 2005, č. j. 1 NZT 158/2005-43, Nejvyšší státní zastupitelství "aprobovalo" postup podřízených státních zastupitelství.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 19. 8. 2005 podal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze podnět podle ustanovení §158 trestního řádu k prošetření důvodného podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měla dopustit JUDr. I. K., státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, když podle jeho názoru úmyslně v rozporu se zákonem vydala usnesení sp. zn. 1KZv 310/2004 s cílem způsobil stěžovateli škodu ve výši 50.000,- Kč. Vrchní státní zastupitelství stěžovateli oznámilo dopisem ze dne 29. 8. 2005, č. j. 1 VZT 68/2005-77, že jeho trestní oznámení bude vyřízeno společně s podáním, které stěžovatel učinil prostřednictvím právního zástupce dne 4. 8. 2005. Tento postup stěžovatel dopisem ze dne 6. 9. 2005 odmítl s tím, že trvá na tom, aby jeho trestní oznámení bylo prošetřeno zákonem stanoveným postupem. Dopisem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 1 VZT 68/2005-90 pak Vrchní státní zastupitelství v Praze stěžovateli oznámilo, že podle ustanovení §59 trestního řádu a §16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), se podání posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Podle názoru Vrchního státního zastupitelství podání stěžovatele ze dne 19. 8. 2005 jednoznačně a výlučně napadá postup státní zástupkyně při vydání usnesení, přičemž správnost a zákonnost usnesení může být ze strany orgánů státního zastupitelství přezkoumána pouze postupem ve smyslu ustanovení §266 a násl. trestního řádu, a to odborem přezkumného řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze. Stěžovatel s postupem a závěry Vrchního státního zastupitelství v Praze nesouhlasil a proto žádostí ze dne 26. 9. 2005 požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze podle ustanovení §12e zákona o státním zastupitelství o výkon dohledu vedoucího státního zástupce nad postupem státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, která s trestním oznámením stěžovatele naložila jako s podnětem k výkonu dohledu. Současně stěžovatel podal obsahově totožné trestní oznámení na JUDr. I. K. k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5, které podání posoudilo jako podnět k výkonu dohledu a jako takové toto podání postoupilo Městskému státnímu zastupitelství v Praze, jež předmětné podání zaslalo Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Dne 23. 9. 2005 podal stěžovatel k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu podle ustanovení §12c a násl. zákona o státním zastupitelství a žádal o přezkoumání postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze, které dopisem ze dne 13. 9. 2005, č. j. 1 VZT 68/2005, souhrnně vyřídilo stěžovatelem podaná trestní oznámení a podnět k výkonu dohledu nad činností Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo stěžovateli dopisem ze dne 16. 12. 2005, č. j. 1 NZT 158/2005-43, že Vrchní státní zastupitelství v Praze správně obsahově vyhodnotilo trestní oznámení stěžovatele na JUDr. I. K. ze dne 19. 8. 2005 jako podnět k přezkoumání postupu dozorové státní zástupkyně a podnět k dohledu a že stejně je třeba vyhodnotit také trestní oznámení stěžovatele ze dne 29. 9. 2005 prostřednictvím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5.
Stěžovatel má za to, že státní zastupitelství podřízená Nejvyššímu státnímu zastupitelství nepostupovala v souladu s ustanovením §158 a §159a odst. 5 trestního řádu, přestože podání stěžovatele ze dne 19. 8. 2005 a ze dne 29. 9. 2005 byla označena jako podnět dle ustanovení §158 trestního řádu a trestním oznámením byla tato podání i svým obsahem. Tím, že i Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo námitkám stěžovatele a nepostupovalo v souladu se stěžovatelem tvrzenými povinnostmi, mělo porušit jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že uvedený postup orgánů činných v trestním řízení je způsobilý k tomu, aby byl podroben přezkoumání Ústavním soudem. Ústavní soud tento názore nesdílí. Aby bylo možno jej kvalifikovat jako zásah do lidských práv, musel by být spojen s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, mohla přicházet v úvahu.
Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z čl. 80 Ústavy již dříve dovodil charakteristický znak moderního právního státu, totiž že procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je jen věcí orgánů veřejné žaloby, zda zahájí jakékoliv trestní řízení. Na úrovni ústavního pořádku tudíž neexistuje subjektivní právo fyzické osoby nebo právnické osoby na to, aby bylo jakékoliv trestní stíhání zahájeno, a tedy ani na to, aby byly konány úkony, které k zahájení trestního stíhání vedou. Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Je třeba dodat, že ani z ustanovení §158 odst. 1 trestního řádu nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení musely konat šetření ohledně každého podnětu či oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, pokud z nich tyto orgány samy neučiní závěr o podezření ze spáchání trestného činu.
Pokud se stěžovatel ústavní stížností domáhá přehodnocení postupu příslušných státních zástupců a domáhá se konání úkonů vedoucích k zahájení trestního stíhání a dovozuje, že na to má ústavně zaručené právo, nelze než uzavřít, že žádné takové ústavně zaručené právo mu nesvědčí, a proto jde ústavní stížnost zcela mimo rámec §72 zákona o Ústavním soudu, ve kterém jsou stanoveny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítla jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka