ECLI:CZ:US:2006:4.US.286.05
sp. zn. IV. ÚS 286/05
Usnesení
IV. ÚS 286/05
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Mansfeldova 792/3, 198 00 Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, čj. 16 Co 158/2005-110, a výrokům pod body III. a IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005, čj. 25 Nc 12414/2003-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Uvedl, že exekuční řízení bylo nařízeno k výkonu zahraničních rozsudků, jejichž přímá vykonatelnost v České republice neměla dle jeho názoru oporu v českém právním řádu, avšak dříve, než se touto otázkou mohl soud zabývat, vzal oprávněný svůj návrh na exekuci zpět, neboť se s povinným stěžovatelem dohodl na mimosoudním vyrovnání. Stěžovatel však trvá na tom, že exekuce nebyla po právu a upozornil, že usnesení o nařízení exekuce byla jako nezákonná nadřízeným soudem v průběhu řízení zrušena. Přestože Městský soud v Praze výrazně snížil náklady exekuce (z původní částky 279 331,50 Kč na 3 000,- Kč), stěžovatel pokládá za protiústavní tyto náklady platit, neboť pověření soudního exekutora bylo rovněž zrušeno a žádným rozhodnutím nebylo obnoveno. Nesouhlasí ani s rozhodnutím, kterým mu bylo uloženo uhradit oprávněnému náklady odvolacího řízení, neboť oprávněný náhradu nákladů nežádal a stěžovatel byl v odvolacím řízení převážně úspěšný.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 12414/2003, a spisu Exekutorského úřadu Praha 8, soudního exekutora Mgr. Michala Rudého, sp. zn. EX 99/03, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným usnesením odmítl námitky povinného (stěžovatele) ze dne 12. 9. 2003 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, čj. Ex 99/03-42, ze dne 11. 9. 2003, vydaného soudním exekutorem Mgr. Michalem Rudým (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), zavázal povinného povinností zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 279 331,50 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2005, čj. 16 Co 158/2005-110, bylo usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. změněno tak, že soudnímu exekutorovi náleží náklady exekuce ve výši 3 000,- Kč, jinak bylo v těchto výrocích potvrzeno; zároveň bylo rozhodnuto, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč.
Stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti a čtvrtý senát Ústavního soudu ověřil ze spisu sp. zn. III.ÚS 153/05, že stěžovatel napadl výrok pod bodem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005, čj. 25 Nc 12414/2003-99, a příkaz soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 9. 2003, čj. EX 99/03-42, ústavní stížností. Tuto stížnost třetí senát Ústavního soudu usnesením ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III.ÚS 153/05, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, tak nebylo nutné podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 a rovněž z rekapitulace podrobně provedené třetím senátem Ústavního soudu v jím vydaném usnesení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu, jak byla napadena z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelův nesouhlas uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce byl založen na tvrzení, že vykonatelnost zahraničních rozsudků nebyla v řízení nikdy prokázána a že exekutor neměl pravomocné pověření k provedení exekuce. K prvnímu tvrzení Ústavní soud uvádí, že se otázkou vykonatelnosti zahraničních rozsudků či oprávněnosti návrhu na provedení exekuce nezabýval a ani zabývat nemohl. Po zpětvzetí návrhu oprávněného na nařízení exekuce bylo exekuční řízení zastaveno podle ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř. výrokem pod bodem II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, který nebyl napaden ústavní stížností. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že stěžovatel s návrhem na zastavení řízení souhlasil, neboť se k němu výslovně připojil (srov. č.l. 105), ač tak podle ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. činit nemusel. Druhou námitku, tj. že neexistovalo pravomocné pověření exekutora k provedení exekuce, stěžovatel uplatnil již v ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. III.ÚS 153/05. Třetí senát Ústavního soudu se jí zabýval a nepovažoval ji za relevantní. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že vydané exekuční příkazy byly vydány a doručeny stěžovateli v době před zrušením pověření soudního exekutora a příslušného rozhodnutí soudu, a proto nebylo možno dospět k závěru, že k úkonům či postupům ve stěžovatelově věci nebyl jmenovaný soudní exekutor v době jejich prováděný oprávněn. K příkazu k úhradě nákladů exekuce třetí senát Ústavního soudu uvedl, že byl vydán dříve, než stěžovateli bylo doručeno kasační usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 15 Co 434/2003, a než toto usnesení nabylo právní moci. Čtvrtý senát Ústavního soudu se se závěry třetího senátu Ústavního soudu k této stěžovatelově námitce zcela ztotožnil a na podrobné odůvodnění usnesení sp. zn. III.ÚS 153/05 (str. 5) v tomto směru plně odkazuje.
K argumentaci vztahující se k usnesení Městského soudu v Praze, tedy k nesouhlasu stěžovatele uhradit oprávněnému náklady odvolacího řízení, Ústavní soud uvádí, že ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně judikoval, že problematika náhrady nákladů, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Tento závěr nemůže změnit ani to, že soud vázán principem oficiality a legality rozhodl o náhradě nákladů řízení, přestože oprávněný skutečně úhradu nákladů nežádal [ve smyslu §87 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]; dal však jednoznačně najevo, že nevidí důvod, proč by měl stěžovateli hradit náklady řízení (č.l. 115). Námitku úspěšnosti stěžovatele v odvolacím řízení nepovažoval Ústavní soud za případnou, neboť částka představujících náklady exekuce byla snížena nikoliv na základě relevantní odvolací námitky stěžovatele, ale na základě opravy výpočtu odměny exekutora, kterou odvolací soud správně odvodil od ustanovení §11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a nikoliv od ustanovení §6 odst. 1 či §11 odst. 1, 2 citované vyhlášky, jak učinil soud prvního stupně.
Ústavní soud uzavřel, že ani jedna z uplatněných námitek stěžovatele nezaložila z důvodů výše uvedených opodstatněnost jeho tvrzení o porušení jeho ústavních procesních práv, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu