ECLI:CZ:US:2006:4.US.292.05
sp. zn. IV. ÚS 292/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jana Musila a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem, Advokátní kancelář v Chebu, Mánesova 11, p.p. 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, čj. 20 Cdo 895/2004-108, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 E 11/2002-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2005 se I. M. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení vydaná ve věcí výkonu rozhodnutí oprávněné M. K. proti stěžovateli jako povinnému.
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2000, sp. zn. 19 C 85/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 1 Co 91/2001, byla stěžovateli uložena povinnost zaslat M. K., omluvný dopis a strpět jeho uveřejnění. K vynucení splnění této povinnosti byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2002, čj. 7 E 11/2000-20, nařízen výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů.
Stěžovatel podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, který Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 9. 9. 2003. čj. 7 E 11/2002-83, zamítl. Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupě potvrdil usnesením ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 26. 4. 2005, čj. 20 Cdo 895/2004-108, jako nepřípustné odmítl s tím, že ve věci nešlo o otázku zásadního právního významu, zejména když stěžovatel za takovou otázku označil způsob, jakým soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení důkazů. Citovaná usnesení jsou předmětem této ústavní stížnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádajícím jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel poukázal na čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že právní názor soudu I. stupně, stejně jako právní názory soudu odvolacího a dovolacího, jsou nesprávné a vyznívají v jeho neprospěch. Ve zbývající části odůvodnění pak argumentoval k podpoře svého tvrzení, že v hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem existují prokazatelné rozpory, s nimiž se řádně nevyrovnal ani dovolací soud.
Obvodní soud pro Prahu 2, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud připojil vlastní usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
V rámci zkoumání podmínek řízení Ústavní soud zjistil, že touto stížností napadená usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, čj. 22 Co 577/2003-94, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2003, čj. 7 E 11/2002-83, již byla předmětem dřívější ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 276/04. Shora uvedeným usnesením ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04, Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl, když neshledal jakýkoliv zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Nynější stížnost je tudíž ve vztahu k uvedeným usnesením stížností opakovanou, která navíc zahrnuje i dovolací usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005.
Projednání opakované ústavní stížnosti je procesně možné za podmínky, že Ústavní soud ve věci již dříve nerozhodl nálezem - viz §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je-li podána ve stanovené lhůtě (§72 odst. 3-5 zákona o Ústavním soudu). Tyto podmínky byly dle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě splněny, takže Ústavní soud mohl ve vztahu k napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze přistoupit k přezkumu opodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Přitom zjistil, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a to, stručně řečeno, z důvodů vysvětlených již v usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 276/04; tyto pak není třeba vzhledem ke stejnému okruhu účastníků opakovat.
Ani ve vztahu ke stěžovanému usnesení Nejvyššího soudu není ústavní stížnost opodstatněná. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání v souladu s relevantními ustanoveními o.s.ř., svoje rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, a ježto Ústavní soud s důvody Nejvyšším soudem vyloženými zcela souhlasí, postačí na ně odkázat.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2006
Miloslav Výborný
předseda senátu