ECLI:CZ:US:2006:4.US.312.05
sp. zn. IV. ÚS 312/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem v Brně, Příkop 8, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 3. 2005, č. j. 32 Odo 134/2005-81, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2003, č. j. 15 Co 188/2003-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 31. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 8. 2003, č. j. 15 Co 188/2003-64, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 12. 2002, č. j. 11 C 284/2002-47, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Všeobecné zdravotní pojišťovně, a.s. (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 6 148 602,60 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se rovněž dožadovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 3. 2005, č. j. 32 Odo 134/2005-81, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí městského soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud České republiky pochybil, jestliže dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a není tak dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Smlouvy o postoupení pohledávek jsou v českém zdravotnictví častým nástrojem pro úhradu pohledávek za zdravotnickými zařízeními různých typů, kdy tato zdravotnická zařízení běžně plní své závazky formou postoupení svých pohledávek za zdravotními pojišťovnami svým věřitelům. Dle názoru stěžovatelky lze dokonce hovořit o obchodní zvyklosti ohledně úhrady závazků zdravotnických zařízení. Je ostatně veřejně známo, že Všeobecná zdravotní pojišťovna přes počáteční protesty a rozporování platnosti nyní masové postupování pohledávek akceptuje. Z hlediska právní praxe má proto stanovisko dovolacího soudu k otázce určitosti a platnosti smluv o postoupení pohledávek značný význam; nadto odvolací soudy rozhodují v těchto věcech dle názoru a zkušeností stěžovatelky rozdílně.
Ve věci samé Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 8. 2003, č. j. 15 Co 188/2003-47, potvrdil správnost rozhodnutí rozsudku obvodního soudu ze dne 18. 12. 2002, č. j. 11 C 284/2002-47, přičemž se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 5. 2001 byla neplatná pro neurčitost, neboť neobsahovala specifikaci smluvních pokut, které měly být jejím prostřednictvím převedeny. Obecné soudy proto dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá vůči vedlejší účastnici pohledávku odpovídající nezaplacené smluvní pokutě. Stěžovatelka byla přesvědčena, že obecné soudy pochybily, neboť vycházely mimo jiné z nepravdivého tvrzení vedlejšího účastníka, že mu vyúčtování obsahující specifikaci postoupených faktur nebylo v minulosti doručeno, a zejména nesprávně aplikovaly ustanovení §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud se nadto nevypořádal s existencí přílohy k předmětné smlouvě o postoupení pohledávek, jež mu byla stěžovatelkou předložena a v níž byly blíže specifikovány jednotlivé částky. Stěžovatelka rovněž obecným soudům vytkla, že neprovedly jí navrhovaný důkaz výslechem bývalého ředitele Fakultní nemocnice Olomouc doc. MUDr. V. R., CSc.
Stěžovatelka se domnívala, že dovolací soud tím, že odmítl její dovolání, přestože řízení před soudem prvního a druhého stupně trpělo výše uvedenými vadami, a dále tím, že nesprávně vyhodnotil rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí nemající po právní stránce zásadní význam, neoprávněně zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy pak rovněž významně omezily ústavně zaručené právo stěžovatelky podnikat, zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uzavřením předmětné smlouvy o postoupení pohledávek realizovala svou podnikatelskou činnost a jestliže posléze obecné soudy nesprávně a protizákonně, v rozporu se zákonnými interpretačními pravidly, vyhodnotily tuto smlouvu oproti důvodnému očekávání stěžovatelky jako neplatnou, velice citelně až téměř likvidačně ovlivnily další možnost stěžovatelky pokračovat v její podnikatelské činnosti. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 3. 2005, č. j. 32 Odo 134/2005-81, a rozsudek městského soudu ze dne 19. 8. 2003, č. j. 15 Co 188/2003-64, nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis obvodního soudu, sp. zn. 11 C 284/2002.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelky, uplatněné v dovolání, nesměřovaly vůči právnímu posouzení věci, nýbrž vůči skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně. Z tohoto důvodu se nemohlo jednat o otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dle názoru Nejvyššího soudu nedošlo a ústavní stížnost by tedy měla být zamítnuta. Shodný názor zastával rovněž městský soud, který v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně. Městský soud dále poznamenal, že žaloba stěžovatelky nebyla zamítnuta proto, aby tato byla omezena ve své podnikatelské činnosti, nýbrž z toho důvodu, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 5. 2001 byla shledána neplatnou. Nemůže tedy obstát námitka stěžovatelky, že byl porušen čl. 26 odst. 1 Listiny. Vedlejší účastnice pak konstatovala, že dle jejího názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta. Ztotožnila se s posouzením věci obecnými soudy, přičemž ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázala na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 181/95, z nějž vyplývá, že posouzení otázky zásadního právního významu dovolacím soudem není otázkou, která by byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Výše uvedená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice, ta však možnosti vyjádřit se k jejich obsahu nevyužila.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, vůči němuž směřovala ústavní stížnost v prvé řadě, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 19, str. 345 a násl.), z níž vyplývá, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není, nedojde-li k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší. Ústavní soud přitom shledal, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami, upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí dostatečně srozumitelně objasnil, proč nelze považovat řešení stěžovateli předložené otázky za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, nezjistil.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž polemizovala se závěry obecných soudů, týkajícími se platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 5. 2001. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). O takový případ se ovšem nejednalo, neboť obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně a srozumitelně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a z jakého důvodu je předmětná smlouva o postoupení pohledávky dle jejich názoru neplatná. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ostatně pouze zopakovala argumentaci, kterou již uplatnila v odvolacím a dovolacím řízení a s níž se obecné soudy důsledně vypořádaly. Není tedy důvodná námitka stěžovatelky, že odvolací soud opomněl dodatečně předložený přehled jednotlivých dílčích smluvních pokut, které měly být na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 21. 5. 2001 na stěžovatelku převedeny. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu vyplývá, že se touto otázkou podrobně zabýval, přičemž soud odvolací následně konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným závěrům, což zcela nepochybně zahrnovalo i závěry, týkající se tohoto dokumentu.
Pokud jde o skutečnost, že obecné soudy neprovedly další dokazování, resp. zamítly návrh stěžovatelky na doplnění dokazování výslechem svědka, Ústavní soud opětovně odkazuje na svou judikaturu, dle níž lze neakceptování důkazního návrhu účastníka co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že se tímto důkazním návrhem stěžovatelky zabýval a výslovně jej odmítl za použití ústavně konformního argumentu nadbytečnosti. Ústavní soud tedy žádné pochybení, jež by svědčilo o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neshledal.
Konečně se v předmětné věci nemůže jednat ani o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Důvodem zamítnutí žaloby stěžovatelky byla neplatnost právního úkonu, na jehož základě se domáhala plnění, přičemž k absolutní neplatnosti právního úkonu jsou soudy povinny přihlížet z úřední povinnosti. Za daných okolností proto neměly jinou možnost než žalobu stěžovatelky zamítnout; ekonomické dopady takového rozhodnutí nemohly obecné soudy zohlednit.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu