ECLI:CZ:US:2006:4.US.321.05
sp. zn. IV. ÚS 321/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Petrem Cembisem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1487/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 5 To 273/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003, č. j. 17 T 67/2002-240, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 4. 2003, č. j. 17 T 67/2002-240, uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč společně se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání 6 měsíců. Dále mu byla soudem stanovena povinnost k náhradě škody poškozeným J. C. ve výši 131.175,- Kč a G. C. ve výši 1.312,- Kč. Stěžovatelem podané odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 5 To 273/2003, jako nedůvodné zamítl a podané dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1487/2004, odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
3. Porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na presumpci neviny spatřuje stěžovatel v tom, že trestní řízení bylo v jeho věci vedeno v rozporu se zákonným postupem stanoveným pro řízení před trestním soudem a byla porušena i zásada bezvýhradného respektování procesních předpisů. Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru o jeho vině především na základě výpovědí poškozených J. a G. C. a zejména pak na základě znaleckého posudku Ing. P. Stěžovatel se domnívá, že výpověď uvedených svědků v procesním postavení poškozených, kdy jiní svědci na místě dopravní nehody nebyli přítomni, má z hlediska pravdivosti stejnou relevanci jako výpověď stěžovatele. Je zřejmé, že v případě přiznání J. C. k projíždění předmětné zatáčky protisměrným pruhem vozovky, jak tvrdí stěžovatel od počátku trestního řízení, by následovalo trestní stíhání v současné době poškozeného J. C., který předmětné vozidlo řídil. Znalec Ing. P. přitom v doplnění znaleckého posudku po provedení ohledání předmětného úseku vozovky nevyloučil možnost průběhu dopravní nehody tímto způsobem. I přes tyto závěry znalce, kdy tvrzení stran trestního řízení zůstávají při absenci dalších relevantních důkazů v podstatě rovnocenné, učinil nalézací soud závěr o stěžovatelově vině, aniž by aplikoval zásadu in dubio pro reo, a dospěl tak k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Nebyly dodrženy zásady zakotvené v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména zásada zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů za situace, kdy v předmětném trestním řízení existovaly dvě verze protichůdných výpovědí. Zásadní procesní pochybení soudu I. i II. stupně tak stěžovatel spatřuje v tom, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů nesplňují základní požadavky na odůvodnění rozhodnutí stanovené v §125 tr. ř. Ani jeden z těchto soudů se podle stěžovatelova názoru nevypořádal s jeho obhajobou opírající se o výše popsané pochybnosti, kdy rozhodnutí odvolacího soudu tyto vady nejenže neodstranilo, ale naopak zmnožilo. Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 17 T 67/2002, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu ve Znojmě, Krajského soudu v Brně, Nejvyššího soudu ČR a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě. Krajské státní zastupitelství v Brně a Nejvyšší státní zastupitelství Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdaly.
5. Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření uvádí, že provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o vině či nevině stěžovatele bez důvodných pochybností, důkazy hodnotil a dospěl k závěru, který je uveden v jeho rozsudku ze dne 14. 4. 2003.
6. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně pouze odkazuje na své rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003.
7. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejprve konstatuje, že stěžovatel v podstatě nevznesl žádné námitky vůči jeho rozhodnutí, na něž lze zásadně bez dalšího odkázat. Přesto považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých skutečností považoval za správná skutková zjištění, jež učinil po provedení zhodnocení důkazů soud prvního stupně, a jež byla podkladem pro právní závěr o vině. Tato skutková zjištění přitom nejsou s obsahem a rozsahem provedeného dokazování v extrémním rozporu. Nelze proto hovořit o svévoli soudů při hodnocení důkazů. Provedená skutková zjištění pak nejsou v extrémním nesouladu s použitou právní kvalifikací. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem má Nejvyšší soud za to, že v řízení před ním, a ani jeho rozhodnutím, nebyl porušen zákon o trestním řízení soudním ani jiné v ČR účinné právní normy a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
8. Okresní státní zastupitelství se ve svém vyjádření zcela ztotožnilo s rozhodnutími obecných soudů.
9. Shora uvedená vyjádření obecných soudů a okresního státní zastupitelství k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
10. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl již v hlavních líčeních před soudem I. stupně (č.l. 201-203, 233-234), v odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 29. 5. 2003 (č.l. 275-278), v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu (č.l. 298) a v dovolání proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ze dne 4. 5. 2004 (č.l. 333-334)). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že nalézací a odvolací soud se předmětnými námitkami stěžovatele v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud se uvedenými stěžovatelovými námitkami nemohl zabývat, neboť nespadaly pod zákonný dovolací důvod. Pokud stěžovatel zmíněné námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Základ ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s hodnocením provedených důkazů, namítající, že nalézací i odvolací soud dospěly k závěru o jeho vině především na základě výpovědí dalších účastníků dopravní nehody - poškozených J. a G. C., což zpochybňuje jejich důkazní hodnotu, a na základě znaleckého posudku a výslechu znalce Ing. P. Podle stěžovatelova názoru existují dvě protichůdné verze dopravní nehody, a to poškozených a stěžovatele, a soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a učinily závěr o jeho vině, aniž by aplikovaly zásadu in dubio pro reo.
12. Ke stěžovatelovým výhradám k hodnocení provedených důkazů obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů. Stěžovatel staví hodnocení důkazů do polohy, kdy proti sobě stojí výpovědi poškozených J. a G. C. a jeho výpověď. Nalézací i odvolací soud však při hodnocení provedených důkazů vycházely nejen z uvedených výpovědí, ale zejména ze znaleckého posudku Ing. P. a z jeho výslechu před nalézacím a odvolacím soudem, jakož i z výpovědi policisty M., který zpracoval protokol o nehodě v silničním provozu, plánek dopravní nehody a pořídil k ní fotodokumentaci. Ústavnímu soudu v tomto směru nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, pokud by při důkazním řízení byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti však Ústavní soud tento shora zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval jeho zásah, neshledal.
13. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně obecné soudy v řízení před nimi prováděném nezabývaly. Oba obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě vyjádřily ke všem námitkám stěžovatele a odvolací soud za účelem objektivního posouzení námitek stěžovatele doplnil dokazování i o opětovný výslech soudního znalce Ing. P. Ústavní soud tak nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Oba obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud v tomto jejich postupu a rozhodování neshledal nic, co by svědčilo stěžovatelem tvrzenému dotčení jeho práva na spravedlivý proces, kdy skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat důvodnost ústavní stížnosti (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 1).
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 Listiny, jakož i nerespektování zásady in dubio pro reo, vyplývající z čl. 40 odst. 2 Listiny, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je projevem nezávislého soudního rozhodování, do něhož není Ústavní soud oprávněn zasahovat.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu