ECLI:CZ:US:2006:4.US.325.05
sp. zn. IV. ÚS 325/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. J. C., zastoupeného Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Ostravě, Pobialova 10, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2005, čj. 22 Ca 235/2003-109, spojené s návrhem na zrušení ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 6. 2005 se Ing. J. C. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaný rozsudek krajského soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, dle něhož je žalované Celní ředitelství Olomouc mj. povinno zaplatit žalobci, tj. stěžovateli, na náhradě nákladů řízení částku 73 150,- Kč, sestávající z částky 48 000,- Kč na zaplaceném soudním poplatku a ve zbytku z náhrady nákladů právního zastoupení. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se stěžovatel správní žalobou domáhal přezkumu více rozhodnutí žalovaného celního ředitelství o dodatečném vyměření celního dluhu. Žalobě bylo vyhověno, napadená rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena celnímu ředitelství k dalšímu řízení.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení §9 odst. 3 písm. f) vyhl.č. 177/1996 Sb., jež zní: "(3) Částka 10 000 Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech: ............f) žalob, kasačních stížností a dalších právních věcí projednávaných podle soudního řádu správního, s výjimkou věcí podle odstavce 2, a ....". Podrobnější ústavněprávní argumentaci, tj. v čem a proč je napadené ustanovení neústavní, v odůvodnění ústavní stížnosti neuvedl.
Stěžovatel připustil, že rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení bylo vydáno v souladu se zákonem. Nicméně je toho názoru, že mu byla způsobena újma, kterou zřejmě spatřuje v rozdílu mezi mimosmluvní odměnou za zastupování v řízení podle soudního řádu správního vypočtenou podle §9 odst. 3 písm. f) vyhl.č. 177/1996 Sb. a mimosmluvní odměnou za zastupování v řízení podle občanského soudního řádu vypočtenou podle §7 a §8 cit. vyhlášky (která by zřejmě měla být vyšší), a to za situace, kdy podle názoru stěžovatele jsou na zastupování ve věcech správního soudnictví kladeny stejné nároky jako na zastupování ve věcech civilních. Tím údajně stát, resp. jeho orgán, získal neoprávněnou výhodu, protože "přestože ve věci podlehnul, nenesl plnou tíži své porážky", čímž porušil základní práva stěžovatele, tj. právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku krajského soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud úvodem připomíná, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), lze aplikovat ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. Bauman proti Rakousku, 2004). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem žádného z uvedených soudů jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud i Evropský soud jsou ovšem oprávněny posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud legislativní politika státu vyjádřená v zákoně ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nejeví se být ani svévolnou ani nepřiměřenou. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005, ASPI: 32446), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Záruky spravedlivosti řízení zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jsou procesní povahy a neznamenají záruku žádného materiálního subjektivního práva, neboť zaručují především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci; a protože ani Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení spravedlivého procesu, je nutno tvrzení stěžovatele označit za zjevně neopodstatněné. Jinak řečeno, pokud stěžovatel nesouhlasí jenom s výší náhrady, jak je na základě zmocnění v §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanovena vyhláškou ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., a v souladu s touto vyhláškou o ní bylo rozhodnuto, přičemž neuvádí další skutečnosti nasvědčující procesním pochybením při vlastním rozhodování o nákladech řízení, nemůže opodstatněně tvrdit, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. To se obdobně týká i namítaného porušení práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny za situace, kdy stěžovatel v řízení advokátem zastoupen byl.
V případě stěžovatele byla náhrada nákladů právního zastoupení vypočtena podle advokátního tarifu, tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tento právní předpis vydalo Ministerstvo spravedlnosti podle §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, tedy po předchozím vyjádření Advokátní komory. V případě mimosmluvní odměny se jedná o situaci, kdy cena služby mezi občany je stanovena cenovým předpisem, pokud se nedohodnou jinak. V této oblasti má stát široké pole uvážení, které je nutno respektovat. Teprve v případě zjevného či výrazného porušení principu proporcionality mezi nepřiměřenou pracovní zátěží a výší přiznané odměny by bylo možné uvažovat o ústavních důsledcích takového stavu, který ovšem v tomto případě - dle přesvědčení Ústavního soudu - nenastal.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv důvod k přerušení řízení podle §78 zákona o Ústavním soudu, a proto - v souladu s ustálenou judikaturou, podle které dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ) - odmítl i s ústavní stížností spojený návrh.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve platném znění, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu