ECLI:CZ:US:2006:4.US.331.05
sp. zn. IV. ÚS 331/05
Usnesení
IV. ÚS 331/05
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. J. P., soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň - sever, se sídlem v Plzni, Dominikánská 5, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovářem, advokátem, Advokátní kancelář v Plzni, Resslova 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25.10.2004, č.j. 12 Co 483/2004-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9.6.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody chráněná Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy ČR, právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 věta první Listiny.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 30.4.2004, č.j. Nc 1561/2002-20, bylo rozhodnuto o zastavení exekučního řízení proti povinnému PILKON, společnost s ručením omezeným, IČ 47716819, se sídlem Dnešice 29, o zaplacení částky 20 265,- Kč s příslušenstvím, z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, neboť nebyl nalezen žádný majetek využitelný pro exekuci. Výrokem III. bylo oprávněnému uloženo nahradit stěžovateli - soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 739,- Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení.
Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Plzni k odvolání oprávněného změnilo výrok o náhradě nákladů exekuce tak, že uložilo povinnému zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů exekuce částku 4 739,- Kč. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že z ustanovení §87 odst. 3 a §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád") vyplývá, že náklady exekuce platí zásadně povinný. Je-li však exekuce zastavena, je úkolem soudu zkoumat, kdo z účastníků zastavení exekuce zavinil a v případě, že exekuce byla zastavena v důsledku zavinění oprávněného, lze pak povinnost nahradit náklady exekuce uložit oprávněnému. V dané věci však byl návrh na nařízení exekuce podán důvodně, protože oprávněného nelze vinit z toho, že se exekutorovi nepodařilo najít postižitelný majetek povinného.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, aby mu povinný, a nikoli oprávněný, nahradil náklady exekuce. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje své pojetí institutu exekutora v českém právním řádu. Zdůrazňuje, že se exekutor řadí mezi zvláštní veřejnoprávní orgány. Stěžovatel polemizuje se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/04 a tvrdí, že výkon exekutorské činnosti nelze považovat za podnikání ani provozování jiné hospodářské činnosti. Stěžovatel se domnívá, že Ústavní soud v uvedeném usnesení dostatečně nezohlednil, že v případě nuceného výkonu exekučních titulů nemá exekutor prostor pro uvážení, zda odmítne či neodmítne pověření k provedení exekuce, a to ani v případě, kdy je mu známo, že povinný nevlastní žádný majetek. Dle názoru stěžovatele v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro bezvýslednost, tedy pro nedostatek majetku povinného, je uložení náhrady nákladů exekuce povinnému faktickým odepřením práva na náhradu nákladů exekutorovi, neboť jde o nedobytnou pohledávku. Oprávněný musí vždy zvážit s ohledem na poměry povinného a další okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce. Je zcela neodůvodněné, aby exekutor nesl riziko vymáhání pohledávek proti osobám, o nichž je od počátku řízení zřejmé, že splnění povinnosti uložené exekučním titulem je velmi nepravděpodobné. Stěžovatel navíc poukazuje na to, že mu bylo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni doručeno až po výmazu povinného z obchodního rejstříku, což znamená, že stěžovatel neměl ani teoretickou možnost domoci se nákladů exekuce.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. Nc 1561/2002, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k Ústavnímu soudu svým obsahem zcela srovnatelnou ústavní stížnost (doručenou Ústavnímu soudu 19.5.2005) vedenou pod sp. zn. II. ÚS 294/05, o níž Ústavní soud dne 26.10.2005 rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Čtvrtý senát Ústavního soudu dospěl ke stejným závěrům jako druhý senát Ústavního soudu v předchozí věci a neshledal důvod k odlišnému posouzení daného případu.
Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz stěžovatelem uvedené usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, nepublikováno, III. ÚS 118/05, www.judikatura.cz), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 42/06, nepublikováno). Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od tohoto svého názoru odchýlit.
K námitce stěžovatele, že sám oprávněný musí vždy zvážit poměry povinného a okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce, lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků způsobilých získat mu informace umožňující kvalifikovaně posoudit poměry povinného a podle toho zvolit způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. V dalších argumentech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění shora uvedeného usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 294/05, které již bylo stěžovateli doručeno.
V usnesení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 42/06 se Ústavní soud vyjádřil i ke kritériím pro uložení náhrady nákladů exekuce některému z účastníků. Ústavní soud uvedl, že zakotvením ustanovení §89 ex. ř. neučinil zákonodárce nic jiného, než že doplnil §271 o.s.ř., a vymezil tak procesní vztah mezi exekutorem a oprávněným, když ve vztahu k povinnému platí princip již vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 ex.ř. Pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 ex.ř.), neboť o kritériích, podle nichž má být uložena oprávněnému náhrada nákladů exekuce, exekutorský řád ničeho nestanoví.
Krajský soud tedy správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených právních úvah spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jeho rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu