ECLI:CZ:US:2006:4.US.337.05
sp. zn. IV. ÚS 337/05
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti E. R., zastoupené JUDr. Václavem Duškem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 6, Nový Lesík 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, čj. 28 Cdo 503/2005-300, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 8. 2003, čj. 22 Co 581/2002-248, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 10. 2001, čj. 6 C 142/94-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2005 se E. R. (dále jen "stěžovatelka"), státní občanka USA, domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 6 C 142/94, vyplývá, že stěžovatelka se žalobou proti 1) České republice a 2) obci Trhová Kamenice podanou u soudu dne 29. 11. 1994 domáhala, aby bylo rozsudkem určeno, že vlastníky specifikovaných pozemků v k. ú. Trhová Kamenice jsou její rodiče případně ona, že prohlášení ONV v Chrudimi o opuštění majetku ze dne 1. 10. 1984, vydané podle §453 odst. 2 obč. zák., je neplatné a že jí náleží za zbořenou usedlost, tj. dům čp. 47 v k. ú. Trhová Kamenice, částka 120 000,- Kč. Uvedla, že původními vlastníky zemědělské usedlosti v Trhové Kamenici byli její rodiče, kteří se po 1. světové válce vystěhovali do USA a usedlost zakoupili z peněz tam vydělaných. Svůj návrat do ČSR v roce 1938 museli pro vzniklou politickou situaci odložit, stejně jako po skončení druhé světové války s ohledem na připravovaný nástup komunismu. Po celou dobu zemědělskou usedlost měla v bezplatném nájmu rodina L.. V roce 1950 usedlost zabralo bez jakéhokoliv rozhodnutí místní JZD a Lesy ČR.
Stěžovatelka se domáhala ochrany vlastnictví podle obecných předpisů občanskoprávních. Ve věci několikrát rozhodoval okresní i odvolací soud. Rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 10. 2001 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 8. 2003, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, byla žaloba stěžovatelky pravomocně v celém rozsahu zamítnuta.
Stěžovatelka podala ve věci dovolání, v němž jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2005 dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že z obsahu soudního spisu okresního soudu, obsahu dovolání ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Stejně tak nebylo zjištěno, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil nějakou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Podle dovolacího soudu na straně původních vlastníků nemovitostí došlo k majetkové křivdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, avšak na straně jejich právní nástupkyně nejsou splněny zákonné předpoklady ke zmírnění této majetkové křivdy na základě žádného z předpisů restituční (rehabilitační) povahy, zejména proto, že stěžovatelka podle vlastních údajů má pouze státní občanství USA, a nikoliv státní občanství ČR. Poukázal na právní názor v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, dle něhož ohledně nemovitosti převzatých státem v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nelze se domáhat ochrany vlastnického práva nejen podle ust. §126 obč. zákoníku, ale ani formou určení vlastnického práva podle ust. §809 písm. c) občanského soudního řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala výsledky civilního sporu; všem obecným soudům vytkla, že rozhodly nespravedlivě a popsala složité okolnosti, za nichž byl předmětný majetek získán jejími právními předchůdci. Uvedla, že kromě pozemků, jež byly zahrnuty v prohlášení ONV Chrudim, se žaloba týkala i dalších pozemků v prohlášení ONV v Chrudimi o opuštění majetku ze dne 1. 10. 1984 nezahrnutých, tj. pozemků č.kat. 480, 481 a 493, u nichž je v současné době v katastru nemovitostí vedeno duplicitní vlastnictví E. a E. H. a Státního statku Hlinsko. Podrobnější ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.
Okresní soud v Chrudimi, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ze soudního spisu nelze dovodit, že by stěžovatelka byla na svých právech účastnice řízení krácena.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 6 C 142/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, jak vyplývá z jejího obsahu, je zřejmý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy v civilním řízení, a z toho vyplývající tvrzení, že řízení jako celek bylo nespravedlivé. Z toho lze dovodit, že stěžovatelka měla na mysli porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na spravedlivý proces, resp. obdobné ustanovení v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Věc by mohla být posouzena též ve vztahu k čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zaručujícímu pokojné užívání majetku.
K možnému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud připomíná, že spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu citovaného článku. V tomto směru je však nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Jinak řečeno, při výkonu dohledu Ústavního soudu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly zákonné či nikoliv. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), nýbrž posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu v Chrudimi, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž - jak již uvedeno - v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelky. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám sporu byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako to, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
Ústavní soud věc stěžovatelky dále posoudil z pohledu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
Z obsahu vyžádaného spisu se podává, že část předmětného majetku rodičů stěžovatelky byla podle tehdy platného ustanovení §453 obč. zák. prohlášena za opuštěný majetek, jež připadl do vlastnictví státu, jinak řečeno - byl konfiskován prohlášením ONV v Chrudimi o opuštění majetku ze dne 1. 10. 1984, vydaným podle §453 odst. 2 obč.zák. Ke konfiskaci tedy došlo před datem 18. 3. 1992, kdy tehdejší Česká a Slovenská federativní republika uložila ratifikační listiny u generálního tajemníka Rady Evropy, čímž Úmluva ve vztahu k ní vstoupila v platnost.
Pokud jde o restituci konfiskovaných pozemků, Ústavní soud poukazuje na obecně dostupnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve vztahu k článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, dle které citovaný článek nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit rozsah restitucí majetku a stanovit podmínky, za kterých lze majetek vrátit bývalým vlastníkům (viz rozsudek Evropského soudu ve věci Jantner proti Slovensku, 2003, odst. 34). Smluvní státy pak zejména disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Pokud ovšem smluvní stát poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1 (viz Broniowski proti Polsku, 2004).
Ze shromážděných podkladů je zřejmé, že stěžovatelka jako občanka USA nepožadovala vydání předmětného konfiskovaného majetku podle restitučních předpisů, zřejmě proto, že v takovém řízení by téměř s jistotou nebyla úspěšná, neboť nesplňovala zákonem stanovenou podmínku státního občanství. Proto se dovolávala ochrany vlastnického práva podle obecných občanskoprávních předpisů. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů, vyznívající v její neprospěch, však dle přesvědčení Ústavního soudu z výše uvedených důvodů netrpí jakýmkoliv ústavním deficitem, neboť jsou založena na ústavně akceptovatelných zákonných ustanoveních a byla - jak již uvedeno - vydána po řízení, jemuž z hlediska principů spravedlivého procesu nelze nic vytknout. Stěžovatelka se navíc nemohla úspěšně dovolávat ochrany tvrzeného vlastnického práva vlastnickou žalobou podle obecných ustanovení občanského zákoníku s přihlédnutím k principu přednosti speciální právní úpravy v restitučních zákonech před úpravou obecnou (viz dále).
Z odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st.21/05, uveřejněného pod č. 477/1995 Sb., které je čtvrtý senát povinen respektovat (a to i když soudce zpravodaj v nyní posuzované věci s s tímto stanoviskem nesouhlasil a důvody svého disentního postoje publikoval), vyplývá, že restituční zákony ve skutečnosti legalizovaly přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod. Z toho pak nutno dovodit, že stejný - výše uvedený - ústavněprávní režim, týkající se majetku konfiskovaného, nutno uplatňovat i ve vztahu k majetku, u něhož přechod vlastnictví na stát byl "legalizován" restitučními zákony z devadesátých let minulého století, tj. i v případě stěžovatelky. Především z tohoto důvodu je ústavní stížnost nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Výše uvedené závěry se v plném týkají i napadeného rozsudku dovolacího soudu, který, byť vydán dříve, ve svém důsledku není se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st.21/05, uveřejněného pod č. 477/1995 Sb., v rozporu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu