ECLI:CZ:US:2006:4.US.352.06
sp. zn. IV. ÚS 352/06
Usnesení
IV. ÚS 352/06
Ústavní soud rozhodl dne 7. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K., zastoupené JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Malinovského nám. 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, čj. 8 Co 2846/2005-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2006 se Ing. L. K. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsané rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích vydané v civilním řízení o zaplacení pohledávky.
Z napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 28. 2. 2006 a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2004, vyplývá, že M. H. se proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 20 393,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Ve věci byl vydán platební rozkaz, který byl zrušen pro žalovanou včas podaný odpor.
Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2004 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2005 žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen pro nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 28. 2. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. Zrekapitulovala dosavadní průběh a výsledky řízení a zdůraznila, že v řízení před obecnými soudy namítala, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně nedošlo, protože ta plnila na základě výzvy správce konkursní podstaty úpadce (vlastníka předmětné nemovitosti) sama za sebe, nikoliv s úmyslem plnit za stěžovatelku. Tato dle stěžovatelky zásadní námitka nebyla obecnými soudy zohledněna. Ani v odůvodnění dovolacího rozhodnutí nebylo dostatečně reagováno na významné skutkové momenty případu, jak byly namítány v doplnění odvolání ze dne 27. 2. 2006. Odvolací soud se v důvodech svého rozhodnutí nevypořádal s rozsáhlou právní argumentací týkající se posouzení podmínek vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč.zák., čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Dle názoru Ústavního soudu je podstatou ústavní stížnosti tvrzení, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), nesprávným právním posouzením věci a nevypořádáním se se všemi argumenty vznesenými stěžovatelkou v odvolání.
Ústavní soud úvodem připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež má následující znění:
"Článek 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...).",
konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud dále připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a korespondujících ustanovení Listiny) je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky s právním posouzení věci odvolacím soudem, Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není - kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (viz např. nález III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá také požadavek, dle něhož soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Ve věci stěžovatelky rozhodovaly obecné soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího; naposledy pak odvolací soud, vázán právním názorem dovolacího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud se se všemi námitkami stěžovatelky v odůvodnění svého rozsudku řádně vyrovnal; zejména pak podrobně a logicky odůvodnil, proč neakceptoval její tvrzení o nesprávném právním posouzení věci. Postupu odvolacího soudu z hlediska požadavků spravedlivého procesu nelze nic vyčítat.
Po celkovém posouzení řízení vedoucího k vydání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny, a stěžovatelce poskytly možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva; z ústavní stížnosti a ze zjištěných skutečností nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo nezakládá; nelze se ho tudíž dovolávat samostatně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu