ECLI:CZ:US:2006:4.US.358.06
sp. zn. IV. ÚS 358/06
Usnesení
IV. ÚS 358/06
Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. V.P., zastoupeného Mag. jur. Martinem Allgaierem, usazeným evropským advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2006, čj. 21 Co 417/2005-509, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2006 se Ing. V.P.(dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedený rozsudek ve výrocích I. a III., vydaný k odvolání obou rodičů ve věci zvýšení výživného pro nezletilé děti L. a A.P., a "současně rozhodl o nákladech řízení".
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2006 byl výrokem I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2005 tak, že s účinností od 15. 1. 2003 je otec povinen platit výživné na nezletilého L. ve výši 1 600,- Kč měsíčně a nezletilou A. 1 400,- Kč měsíčně. S účinností od 1. 1. 2005 se takto stanovené výživné zvyšuje pro L. na částku 2 400,- Kč měsíčně a pro A. na 2 200,- Kč měsíčně. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit České republice náklady řízení v částce 2 509,50 Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadený rozsudek porušil princip rovnosti a důstojnosti v právech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl řadu konkrétních skutečností, v nichž spatřuje zásah do základních práv. Vyjádřil názor, že namítané vady v postupu a rozhodování krajského soudu samy o sobě nemají rozměr ústavněprávní, nicméně mezi zjištěnými skutečnostmi, provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry existuje extrémní nesoulad, což věc posunuje do roviny ústavněprávní.
III.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2005 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelem uvedené skutečnosti neobsahují jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci a jsou pouze polemikou s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, není v jeho působnosti projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 9, č. 66). Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy podle toho, jak se na věc dívá jedna ze stran. Ústavní soud je také toho názoru, že ve věci rozhodující obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž stěžovatel mohl předkládat stanoviska a důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání.
Výsledek řízení neumožňuje, aby Ústavní soud případně rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zcela nebo zčásti zaplatil stát.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatelova právního zástupce k odstranění vady spočívající v nedoložení adresy sídla konzultanta (srov. §35p odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), neboť i kdyby tato vada odstraněna byla, nic by to na rozhodnutí Ústavního soudu změnit nemohlo; jednalo by se tudíž o výzvu ryze formalistickou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu