ECLI:CZ:US:2006:4.US.359.06.1
sp. zn. IV. ÚS 359/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti Plzeňského kraje, Kroupova 18, Plzeň, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 93/2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2005 (správně 19.9.2005), sp. zn. 10 Co 428/2005, rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 4. 2003, sp. zn. 3 C 216/2005 (správně 3 C 216/2003), a návrhu na odklad vykonatelnosti takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 93/2006, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2005 (správně 19.9.2005), sp. zn. 10 Co 428/2005, rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 4. 2003, sp. zn. 3 C 216/2005 (správně 3 C 216/2003).
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90, čl. 101 odst. 3 a 101 odst. 4 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost nesplňuje požadavky kladené na tento typ podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově, č.j. 3 C 216/2003, byla zamítnuta vylučovací žaloba na vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 10. 2003, č.j. Nc 2584/2003-12. K odvolání žalobce proti citovanému rozsudku Krajský soud v Plzni dne 19. 9. 2005 pod. sp. zn. 10 Co 428/2005 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 94/2006, tak, že jej odmítl, neboť v dané věci neshledal zásadní právní význam.
Navrhovatel souhlasí s názorem odvolacího soudu, dle něhož v rámci exekučního řízení sepsané věci přešly dle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 290/2002 Sb."), z vlastnictví České republiky do vlastnictví kraje a že se Nemocnice Planá u Mariánských Lázní ze státní příspěvkové organizace stala dle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. příspěvkovou organizací kraje, jíž její zřizovatel (stěžovatel) svěřil majetek potřebný k výkonu své činnosti. Zásadně však nesouhlasí se způsobem, jakým byl na předmětné skutkové okolnosti aplikován zákon č. 290/2002 Sb. a ustanovení §267 odst. 1 a §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Dle názoru stěžovatele nelze uvedené právní předpisy aplikovat na projednávaný případ, neboť na nikoho jiného nepřešla povinnost z rozhodnutí, které je titulem pro exekuci, na základě níž se zabírá majetek náležející stěžovateli.
Majetek stěžovatele je postižen exekucí protiprávně, neboť nelze odnímat majetek někomu, proti kterému nesvědčí exekuční titul, který nevstoupil do práv a povinností povinného. Nelze opomíjet ochranu vlastnického práva, kterou zákonodárce stěžovateli poskytl a exekuovat majetek, který Nemocnici Planá u Mariánských Lázní nepatří. Vlastníkem exekuovaných věcí je Plzeňský kraj. Osoba, která je povinnou, ale není vlastníkem, nemůže být zbavována vlastnického práva, které jí nesvědčí.
Obecné soudy musí nutně rozlišovat pojmy "hospodaření s majetkem" a "správa majetku". Podle ustanovení §27 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 250/2000 Sb."), vymezuje zřizovatel majetek, který předává organizaci do správy. Z uvedeného ustanovení je nutno dovodit, že kraj může svěřit majetek ve svém vlastnictví příspěvkové organizaci k zabezpečení úkolů, k nimž byla tato organizace zřízena. Majetek je evidován v účetnictví zřizovatele jako aktiva. Předáním majetku do správy jinému právnímu subjektu se hodnota aktiv zřizovatele nemění. Ten, kdo má majetek ve správě, je povinen majetek zřizovateli vrátit v hodnotě stejné nebo vyšší. Zřizovatel musí vymezit práva "správce" ke svěřenému majetku, který však zůstává i nadále aktivy zřizovatele a v jeho vlastnictví. Na majetek předaný do správy je třeba pohlížet jako na pohledávku za příspěvkovou organizací, která je povinna tento majetek obhospodařovat a po skončení správy majetek zřizovateli ve stejné hodnotě vrátit.
Tím, že soudy neaplikovaly správně ustanovení §251 a násl. o.s.ř., byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož je povinností soudu poskytnout ochranu právům. Neexistuje takový právní předpis, který by upravoval možnost příspěvkových organizací samosprávných celků odpovídat za své závazky majetkem zřizovatele, čímž bylo porušeno právo dle čl. 4 odst. 1 Listiny, dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Rozhodnutími obecných soudů došlo nejen k omezení dispozičních práv k předmětu vlastnictví, ale i ke ztrátě vlastnictví jako takového.
K výzvě Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni, jenž mimo jiné uvedl, že argumentace stěžovatele čerpá z publikovaných názorů a stanovisek, vztahujících se k ustanovení §27 zákona č. 250/2000 Sb., uveřejněných v ASPI, nikoli rozhodnutí soudů, a jejich výklad ze strany stěžovatele pak odvolací soud zcela nesdílí. Za rozhodující považuje znění zřizovací listiny, a v tomto směru proto odvolací soud na ni odkazuje, stejně jako na obsah zrušovacího usnesení odvolacího soudu do původního rozsudku ve věci Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 216/03.
Nejvyšší soud ČR ve svém přípise ze dne 23. 8. 2006 vyslovil přesvědčení, že právní názory uvedené v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, upravujících otázku přípustnosti dovolání. Stěžovatel neuvádí jediný argument ve prospěch závěru, že rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, je nesprávné. Nezpochybňuje (relevantně) úsudek, že rozsudek odvolacího soudu, který dovoláním napadl, není zásadního významu po právní stránce. Odvolatel přehlíží, že dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neslouží k nápravě každé konkrétní nesprávnosti, nýbrž jen takové, jejíž odstranění může mít širší judikatorní přesah. V dalším pak Nejvyšší soud ČR odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/05, usnesení ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 333/05, usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, usnesení ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 566/02.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 33, str.371 ). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel.
Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přezkoumatelným způsobem uvedly důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitky již uplatněné v odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, s nimiž se vrchní soud vypořádal.
Jak vyplývá již z usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 455/05, jež má stěžovatel k dispozici, příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, která sice vyvíjí hospodářskou činnost, ovšem nemá tzv. majetkovou složku. Příspěvková organizace je právnickou osobou, ale není subjektem vlastnického práva k majetku, který je vlastnictvím jejího zřizovatele a tudíž má k němu jen tolik práv, kolik jí její zřizovatel svěří. Územní samosprávný celek zřizuje příspěvkové organizace pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost, vyžadují samostatnou subjektivitu (§27 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb.). Příspěvkové organizace jsou vytvářeny pro plnění úkolů územních samosprávných celků, zejména k hospodářskému využívání majetku územních samosprávných celků a zabezpečení veřejně prospěšných činností (§23 odst. 1). Územní samosprávný celek jakožto zřizovatel provádí kontrolu hospodaření příspěvkové organizace (§27 odst. 5), tudíž má možnost korigovat hospodaření příspěvkové organizace.
Skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost (tedy vlastní majetek, jenž je oddělen od majetku zřizovatele), vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli. Pojmům správa a vlastní hospodářské využití je v tomto kontextu nutno rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena.
Zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizaci k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat, či s ním do určité míry disponovat, příspěvkové organizaci. Vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele, tak jak je to neodmyslitelné v prostředí právního státu.
Opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a tím by značně zasáhl do jeho práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Splatná a státem pravomocně přiznaná pohledávka je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, a věřiteli je tak poskytována ochrana "legitimního očekávání", že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude efektivně realizována.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu