ECLI:CZ:US:2006:4.US.367.05
sp. zn. IV. ÚS 367/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) I. O. a 2) B. O., obou zastoupených JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Prostějově, Hlaváčkovo nám. 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci , ze dne 25. 1. 2005, čj. 12 Co 668/2003-346 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2002, čj. 16 C 395/93-306, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 10. 2002, čj. 16 C 395/93-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 6. 2005 se I. O. a B. O., dále jen "stěžovatelé", domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že J. B., právní předchůdce žalobce M. B. (nyní vedlejšího účastníka), se proti stěžovatelům domáhal žalobou podanou dne 1. 12. 1993 k Okresnímu soudu v Olomouci podle zákona o půdě přechodu vlastnického práva ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. Lutín s tvrzením, že právní předchůdci žalovaných sporné nemovitosti nabyli na základě protiprávního zvýhodnění, v rozporu s tehdy platnými předpisy a za cenu nižší než odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Jednalo se o objekt bydlení č.p. 95, zastavěnou plochu a zahradu, jež přešly na stát na základě rozsudku Krajského soudu v Olomouci z 15. 12. 1955 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 3. 2. 1956, jimiž bylo vysloveno propadnutí jmění; tyto rozsudky byly v rámci soudních rehabilitací v roce 1991 zrušeny. Předmětné nemovitosti byly v roce 1959 státem prodány manželům Ž. a manželům O..
Ve věci bylo rozhodováno vícekrát obecnými soudy prvého i druhého stupně. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2002 rozhodl o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalovaných stěžovatelů na žalobce a odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2005 tento rozsudek potvrdil, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně, úplně a vyčerpávajícím způsobem se vypořádal se všemi skutečnostmi a námitkami, které byly v průběhu řízení tvrzeny a namítány, a odvolání fakticky tyto výhrady pouze opakovalo. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním okresního soudu, že právní předchůdci stěžovatelů získali nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Na rozdíl od okresního soudu však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by právní předchůdci žalovaných nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Tyto rozsudky jsou předmětem ústavní stížnosti.
Stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, považují je za nespravedlivá, porušující jejich základní práva zaručená Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a působící další křivdu. Mají zato, že obecné soudy se věcí zabývaly jen povrchně a nedostatečně, z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry, čímž porušily základní právo na spravedlivý proces. Současně porušily i právo na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatelé mají být zbaveni legálně nabytého majetku bez toho, že by současně byla řešena otázka vyplacení odpovídajícího odškodnění za majetkovou a morální újmu. Mají též za to, že délka řízení, které trvá již 13 let, je nepřiměřená a uvedli, že výsledek sporu jim bere střechu nad hlavou a dělá z nich bezdomovce.
Okresní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 16 C 395/93, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti, jak vyplývá z jejího obsahu, je především nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy a z toho vyplývající tvrzení, že řízení jako celek bylo nespravedlivé a mělo negativní dopady na jejich majetek. Ačkoliv stěžovatelé nepoukázali na žádný z článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), z jejich tvrzení lze dovodit, že měli na mysli porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy (resp. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), zaručujícího právo na spravedlivý proces, včetně práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů, a právo na pokojné užívání majetku zakotvené v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (resp. v čl. 11 Listiny).
K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že obecné soudy se věcí zabývaly jen povrchně a nedostatečně, z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry, Ústavní soud připomíná, že spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces (jak civilní, tak trestní), aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu citovaného článku. V tomto směru je však nucen znovu opakovat, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není kompetentní projednávat stížnost namítající, jak je tomu v daném případě, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatelů. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. To, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nelze označit za postup, jež by byl s právem na spravedlivý soudní proces v rozporu.
K tvrzení stěžovatelů, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (bez zbytečných průtahů), Ústavní soud připomíná, že k porušení tohoto základního práva nestačí jakékoliv průtahy, ale průtahy zbytečné, přičemž tato zbytečnost musí být přičitatelná orgánu veřejné moci, který věc projednává a rozhoduje, v daném případě obecným soudům. V tomto směru, tedy v čem spatřují stěžovatelé zbytečné průtahy v řízení před obecnými soudy, však ústavní stížnost neobsahuje jakákoliv tvrzení a tudíž ani podrobnější ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že tvrzení stěžovatelů jsou vágní a neopírají se o konkrétní výtky na adresu jednotlivých obecných soudů, které v jejich záležitosti rozhodovaly. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není povinen namísto stěžovatelů zkoumat jednotlivé etapy civilního řízení z hlediska možného porušení citovaných článků Úmluvy či Listiny, nutno uzavřít, že v této části stěžovatelé (a to i vzhledem k absenci jakéhokoliv stížnostního žádání upínajícího se k uvedenému tvrzení) neotevřeli Ústavnímu soudu prostor k přezkoumání namítaného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud věc stěžovatelů dále posoudil z pohledu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
"Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut."
V případě stěžovatelů je evidentní, že pokud obecné soudy pravomocně rozhodly o přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z žalovaných stěžovatelů na žalobce, došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, tj. ke "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a to dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2002, čj. 16 C 395/93-306, tj. dnem 10. 5. 2005. Ústavní soud tedy musí zkoumat oprávněnost tohoto zásahu se zřetelem k požadavkům článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl.].
Úvodem nutno předeslat, že pokud jde o soulad restitučního zákonodárství České republiky s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropský soud zastává stanovisko, že Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny.
Ke zbavení stěžovatelů jejich majetku došlo podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb., jež ve svém ustanovení §8 odst. 1 umožňuje obecným soudům rozhodnout o přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby do vlastnictví oprávněné osoby. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice, viz výše citovaný rozsudek ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. Současně však Evropský soud vyslovil názor (viz odst. 58 a násl cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelé vydáním předmětných nemovitostí byli nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru stěžovatelé tvrdili, že "výsledek sporu jim bere střechu nad hlavou a dělá z nich bezdomovce", toto své tvrzení však neprokázali žádnými konkrétními argumenty. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než učinit závěr, že stěžovatelé nebyli nuceni v důsledku ústavní stížností napadených rozsudků snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu