ECLI:CZ:US:2006:4.US.380.04
sp. zn. IV. ÚS 380/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů 1) L. K., 2) P. N. N., 3) M. H., zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o ústavní stížnosti proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. UL-C 8/2004-6, č. j. UL-C 9/2004-7 a č. j. UL-C 10/2004-6, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 7 v řízeních vedených pod sp. zn. 43 Nc 7282/2004, sp. zn. 43 Nc 7283/2004 a sp. zn. 43 Nc 7284/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jimiž byly zamítnuty jejich návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 43 Nc 7282/2004, sp. zn. 43 Nc 7283/2004 a sp. zn. 43 Nc 7284/2004. Stěžovatelé se rovněž dožadovali, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu soudu pro Prahu 7 pokračovat v průtazích v řízení a uložil mu, aby o těchto věcech neprodleně jednal.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 3. 2004, č. j. 7 C 406/2002-196, byla České republice - Ministerstvu vnitra uložena povinnost zaplatit prvnímu stěžovateli částku 787,50 Kč s příslušenstvím, druhému stěžovateli částku 1 200 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce částku 357,20 Kč s příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 1. 4. 2004. Dne 9. 4. 2004 podal každý stěžovatel samostatně u Obvodního soudu pro Prahu 5, jenž ve věci rozhodoval jako soud nalézací, návrh na nařízení exekuce, a to společně s žádostí, aby soud postupoval dle ustanovení §261 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), tedy aby potvrdil vykonatelnost rozhodnutí přímo na návrzích na nařízení exekuce a nebude-li sám příslušný k nařízení exekuce, aby věc postoupil místně příslušnému soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 přípisem ze dne 4. 5. 2004 vyrozuměl stěžovatele, že věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7, nicméně již nezmínil, zda na návrzích vyznačil vykonatelnost rozhodnutí. Již v této fázi řízení došlo k průtahům, neboť Obvodní soud pro Prahu 5 byl dle §35 odst. 2 exekučního řádu povinen postoupit návrh neprodleně, což neučinil.
Dne 28. 7. 2004 podal právní zástupce stěžovatelů k předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7 stížnost na průtahy v řízení, neboť soud byl ve věci návrhů na nařízení exekuce zcela nečinný. Předseda Obvodního soudu pro Prahu 7 v dopise ze dne 30. 7. 2004, č. j. Spr 2019-2021/2004, označil námitky stěžovatelů za nedůvodné, přičemž poukázal na skutečnost, že k návrhům nebyly přiloženy potřebné exekuční tituly. Stěžovatelé L. K. a M. H. dne 10. 8. 2004 sami podali k předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7 a 1. 10. 2004 i k předsedovi městského soudu stížnost na průtahy v řízení. Stížnost byla vyřízena předsedou Obvodního soudu pro Prahu 7 s totožným výsledkem jako v předchozím případě, přičemž k odeslání odpovědi došlo dne 24. 9. 2004, tedy po uplynutí zákonné lhůty pro vyřízení stížnosti.
Dne 18. 8. 2004 podali stěžovatelé návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Usneseními městského soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. UL-C 8/2004-6 (L. K.), č. j. UL-C 9/2004-7 (M. H.) a č. j. UL-C 10/2004-6 (P. N. N.), byly jejich návrhy zamítnuty s odůvodněním, že Obvodní soud pro Prahu 7 postupoval v těchto řízeních bez průtahů, jelikož v situaci, kdy neměl k dispozici exekuční tituly a z postoupených spisů ani jinak nebylo zřejmé, že rozhodnutí, která mají být exekučním titulem, jsou vykonatelná, učinil vše, aby si podklady pro rozhodnutí opatřil. Za průtahy v řízení mohou sami navrhovatelé, neboť nepředložili exekučnímu soudu k jeho výzvě exekuční tituly.
Stěžovatelé přes zjevnou nesprávnost a neoprávněnost těchto tvrzení exekuční tituly dne 7. 10. 2004 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 předložili, přesto nebylo do doby podání ústavní stížnosti o jejich návrzích na nařízení exekuce rozhodnuto.
Dle názoru stěžovatelů došlo k neoprávněnému zásahu do jejich ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a k porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy svévolnou aplikací ustanovení občanského soudního řádu, resp. exekučního řádu, odmítly poskytnout ochranu právům stěžovatelů, přičemž odpovědnost za tuto situaci, kterou samy vyvolaly, se opakovaně a účelově pokoušely svést na stěžovatele, kterým ukládaly povinnosti nad rámec zákona. Důsledkem jejich vadného postupu pak bylo překračování lhůt stanovených pro rozhodnutí soudu a průtahy v řízení. Stěžovatelé dále odkázali na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 737/02, III. ÚS 747/2000, III. ÚS 671/02 a III. ÚS 137/02, z nichž vyplývá, za jakých podmínek má nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva za následek dotčení ústavně zaručených práv a svobod. Dle jejich názoru se ze strany obecných soudů jednalo o zcela svévolnou aplikaci ustanovení §261 občanského soudního řádu a §35 a §38 exekučního řádu, přičemž nápravu nesjednal ani městský soud. Stěžovatelé byli přesvědčeni, že Obvodní soud pro Prahu 5 pochybil, když nevyznačil vykonatelnost rozhodnutí přímo na návrhu, stejně jako pochybil Obvodní soud pro Prahu 7, když místo obstarání potvrzení ve smyslu §261 odst. 3 působil průtahy a vyžadoval od Obvodního soudu pro Prahu 5 celý spis. Stěžovatelé pak byli nuceni s vynaložením nemalých nákladů předkládat exekuční tituly, ačkoliv dle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a dle čl. 2 odst. 3 Listiny nesmí být nikdo nucen činit, co zákon neukládá. Nadto se nejedná o ojedinělý exces, obdobně si Obvodní soud pro Prahu 5 počínal v celé řadě dalších věcí. Stěžovatelé v této souvislosti rovněž poukázali na nález IV. ÚS 690/01. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 7 zakázal pokračovat v porušování jejich ústavně zaručených práv a uložil mu, aby ve věci neprodleně jednal.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, spisy Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. Spr. 2023/2004 a sp. zn. Spr 2024/2004, a spisy městského soudu, sp. zn. UL-C 8/2004, sp. zn. UL-C 9/2004 a sp. zn. UL-C 10/2004.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření vyslovil názor, že z jeho strany k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo. O nařízení exekuce nerozhodl v zákonné lhůtě, jelikož k návrhu nebyl připojen originál ani úředně ověřená kopie exekučního titulu. Požádal proto Obvodní soud pro Prahu 5 o zaslání předmětného spisu, avšak ten mu z důvodu probíhajícího odvolacího řízení zapůjčen nebyl. Vyzval tedy stěžovatele, aby příslušné exekuční tituly doložili, avšak ti místo toho podali návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Po zamítnutí těchto návrhů městským soudem stěžovatelé ověřené kopie exekučních titulů předložili a Obvodní soud pro Prahu 7 po vrácení spisů od městského soudu jejich návrhu vyhověl a exekuci nařídil. Obvodní soud pro Prahu 7 spatřoval příčinu vzniklého problému v chybném právním názoru právního zástupce stěžovatelů, JUDr. Miroslava Špadrny, že návrh na nařízení exekuce lze podávat přímo u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně, místo toho, aby byl podán u soudu, který je dle exekučního řádu místně příslušný. Ustanovení §38 odst. 2 exekučního řádu však takto vykládat nelze, neboť v takovém případě by zcela ztratila smysl ustanovení exekučního řádu o místní příslušnosti. Připuštění takového výkladu by znamenalo neúměrné zatížení soudů, které o věcech rozhodovaly jako soudy prvního stupně; tyto soudy by musely vyslovovat svou místní nepříslušnost a věc postupovat soudům místně příslušným, což by ve svém důsledku vedlo k nepřípustnému prodlužování řízení. Městský soud pak ve svém vyjádření konstatoval, že stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali již dříve uplatněné argumenty, s nimiž se již vypořádal. Městský soud uvedl, že při rozhodování o návrzích stěžovatelů na určení lhůty k provedení procesních úkonů zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 postupoval řádně a bez průtahů. Městský soud Obvodnímu soudu pro Prahu 7 nemohl uložit, aby v určené lhůtě rozhodl, jelikož Obvodní soud pro Prahu 7 při svém rozhodování neměl k dispozici exekuční tituly a z postoupeného spisu ani jinak nebylo zřejmé, zda rozhodnutí, která měla být exekučním titulem, jsou vykonatelná. V dané situaci Obvodní soud pro Prahu 7 postupoval tak, aby si podklady pro rozhodnutí sám opatřil. Rovněž podané stížnosti na průtahy v řízení byly Obvodním soudem pro Prahu 7 řádně vyřízeny. Městský soud se nedomníval, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelů, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
III.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 10. 2004 bylo návrhům stěžovatelů na nařízení exekuce vyhověno. Z tohoto důvodu se dotázal stěžovatelů, zda i za tohoto stavu věci setrvávají na své ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 25. 1. 2005 stěžovatelé sdělili, že na ústavní stížnosti trvají, jelikož ani vydáním příslušných rozhodnutí nebyla zhojena nezákonnost a protiústavnost rozhodnutí městského soudu, který stěžovatelům odepřel poskytnout ochranu proti průtahům v řízení. Navrhovali, aby Ústavní soud rozhodl, že výše uvedená usnesení městského soudu se zrušují, a v dalším změnili petit ústavní stížnosti tak, aby Ústavní soud akademickým výrokem vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 7 došlo k průtahům v řízení a tím k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve věci akademického výroku stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 628/03 a sp. zn. III. ÚS 75/04.
IV.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Z pozice orgánu ochrany ústavnosti je povolán zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutím, resp. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud rovněž v rámci řízení o ústavní stížnosti, jsou-li jejím předmětem průtahy v řízení, zásadně podrobuje postup orgánů veřejné moci věcnému přezkumu pouze tehdy, je-li zásah do ústavně zaručených práv stále aktuální. Pouze za zcela výjimečných okolností přistupuje Ústavní soud k tzv. akademickému výroku, tedy ke konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů i v případě, že řízení již bylo skončeno. Jedná se zejména o situace, kdy již skončené řízení trvalo mimořádně dlouhou dobu a zcela zjevně tak nedostálo požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. případy, kdy byl neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv zvláště intenzivní (nezákonná vazba), neboť v takových případech může mít akademický výrok pro stěžovatele právní význam. Ústavní soud má však z důvodů níže vyložených za to, že v projednávané věci podmínky pro konstatování porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů splněny nebyly.
Pokud jde o posouzení, zda byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva hodnotí nejen samotnou délku řízení, resp. existenci průtahů, nýbrž zohledňuje rovněž chování účastníků řízení a také to, co bylo pro účastníky v sázce (srov. např. Frydlender proti Francii, 2000; Becker proti Německu, 2002; Bořánková proti České republice, 2003 a další).
Stěžovatelům lze přisvědčit v tom, že Obvodní soud pro Prahu 5 měl na návrhu na nařízení exekuce vyznačit jeho vykonatelnost. Postup, kdy je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, ačkoliv tento soud není sám místně příslušný, není sice obvyklý, nicméně zákon na něj v ustanovení §261 odst. 3 občanského soudního řádu výslovně pamatuje. Stejně tak nebyly dodrženy některé zákonné lhůty, a to lhůta pro vyřízení stížností stěžovatelů na průtahy v řízení ze dne 10. 8. 2004, jakož i lhůta pro postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 7, kdy k postoupení nedošlo "neprodleně", nýbrž až téměř po uplynutí jednoho měsíce, což s ohledem na skutečnost, že o samotném návrhu má být rozhodnuto do patnácti dnů, nelze považovat za včasné vyřízení věci. Nicméně poté, co byly návrhy na nařízení exekuce postoupeny Obvodnímu soudu pro Prahu 7 bez vyznačení vykonatelnosti, byly další prodlevy zapříčiněny procesním postupem stěžovatelů, kteří nebyli ochotni předložit exekuční tituly s tvrzením, že jim takovou povinnost zákon neukládá. Ústavní soud má za to, že toto tvrzení je správné pouze zčásti a že stěžovatelé k ochraně svých práv užívali prostředků, jež nebyly přiměřené vzniklé situaci. Pokud jde o nutnost dokládat exekuční tituly, při postupu dle §261 odst. 3 exekučního řádu tato povinnost primárně nevzniká, neboť soud může exekuci nařídit i na základě potvrzení vykonatelnosti, vyznačeného na návrhu na nařízení exekuce. Má-li ovšem soud vzhledem k okolnostem za to, že je to potřebné, může si ke svému rozhodování vyžádat i další podklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 2460/2002). Obvodní soud pro Prahu 7 přitom v předmětné věci postupoval tak, aby odstranil pochybnosti o vykonatelnosti rozhodnutí, vzniklé sdělením Obvodního soudu pro Prahu 5, že spis bude postoupen městskému soudu k rozhodnutí o odvolání. Postup, který navrhovali stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, tedy vrácení návrhu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 za účelem vyznačení vykonatelnosti, byl sice možný, nicméně záviselo především na uvážení Obvodního soudu pro Prahu 7, zda k němu za daných okolností přistoupí či zda bude pro své rozhodnutí vyžadovat jiné podklady. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl proto městským soudem zamítnut opodstatněně. Obvodní soud pro Prahu 7 v danou chvíli nemohl návrhu na nařízení exekuce vyhovět, neboť nedisponoval příslušnými podklady, přičemž vynaložil veškeré úsilí, aby si je opatřil. Nutno podotknout, že stěžovatelé jednali v případě podání stížností na průtahy a návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu značně neefektivně, přestože část námitek, obsažená v jejich podáních, byla opodstatněná. Kdyby místo zmiňovaných podání předložili soudu příslušné exekuční tituly, bylo by o jejich návrhu rozhodnuto v nepoměrně kratší době než bylo pět měsíců. Ústavní soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že tento požadavek pro ně představoval nepřiměřenou finanční zátěž, neboť náklady spojené s pořízením ověřených kopií exekučních titulů dosahují výše několika set korun a stěžovatelé mohli snadno tyto náklady uplatnit v rámci nákladů exekuce. Ústavní soud konečně vzal rovněž v potaz, co bylo v předmětném řízení pro účastníky v sázce. Shledal přitom, že se jednalo o finanční částky nepřesahující 1 500 Kč a dále, že dlužníkem byla Česká republika - Ministerstvo financí, nehrozilo tedy, že by případné prodlení s nařízením exekuce ohrozilo vymahatelnost pohledávky stěžovatelů.
Ústavní soud není strážcem zákonnosti řízení před obecnými soudy, nýbrž zkoumá, zda v řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Přes určitá pochybení obecných soudů v průběhu řízení a přes skutečnost, že řízení trvalo déle než by tomu bylo, jestliže by k těmto pochybením nedošlo, má Ústavní soud za to, že čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebyl porušen. K tomuto závěru dospěl při zvážení všech okolností případu, tedy míry a závažnosti pochybení obecných soudů, chování stěžovatelů a toho, co bylo pro stěžovatele v sázce. Ústavní soud má za to, že zásah obecných soudů do ústavně zaručených práv nedosahoval intenzity, jež by nyní, když již byl úkon, jehož provedení se stěžovatelé domáhali, soudy učiněn, opodstatňoval vydání akademického výroku.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu