ECLI:CZ:US:2006:4.US.388.05
sp. zn. IV. ÚS 388/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem, AK Boleslavova 15/53, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 4 Azs 307/2004-63, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, č. j. 46 Az 585/2003-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že v řízeních, ze kterých tato rozhodnutí vzešla, bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva před nezávislým a nestranným soudem podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zahrnující právo zcela porozumět celé projednávané materii a právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny. Taktéž mělo být porušeno jeho právo komunikovat v průběhu řízení ve své mateřštině, popř. v jazyce, který ovládá (článek 37 odst. 4 Listiny). Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených rozsudků a aby rozhodl, že stát je povinen mu zaplatit náklady právního zastoupení před Ústavním soudem v plné výši určené podle advokátního tarifu.
Z podané ústavní stížnosti a z listin přiložených stěžovatelem zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2004, č. j. 46 Az 585/2003-42, zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 3. 2003, č. j. OAM - 6864/VL - 11- BE07 - 2001, E. č. V025071, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl. V průběhu řízení před Krajským soudem v Praze stěžovatel oznámil, že jeho mateřským jazykem je gagauzština a že ruský jazyk neovládá na dostatečné úrovni. Soudu se nepodařilo zajistit tlumočníka do gagauzštiny, neboť nebyla nalezena taková osoba ani v evidenci znalců a tlumočníků, ani jiná osoba v něm nezapsaná, a proto bylo řízení vedeno v ruském jazyce. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí k otázce jazykové vybavenosti stěžovatele konstatoval, že správní orgán nepochybil, pokud řízení vedl v ruském jazyce, protože stěžovatel v žádosti o udělení azylu uvedl, že hovoří rusky, a v tomto jazyce napsal i písemné prohlášení o svých důvodech žádosti o azyl. Rovněž při pohovoru výslovně žádal, aby byl proveden v ruském jazyce. Soud neměl žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel porozuměl položeným otázkám, neboť celou základní i střední školu studoval za trvání Sovětského svazu, kde se vyučovalo v jazyce ruském, který byl zároveň jazykem úředním. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 4 Azs 307/2004-63. Z odůvodnění vyplývá, že lze určit tlumočníka i do jiného jazyka, který stěžovatel ovládá, jestliže se přes zjevnou snahu splnit zákonný požadavek na tlumočení z mateřského jazyka v praxi ukáže splnění dané povinnosti jako fakticky nemožné právě s ohledem na exotičnost mateřského jazyka z pohledu České republiky. Kromě toho byl Nejvyšší správní soud přesvědčen, že stěžovatelova znalost ruského jazyka je na vysoké úrovni.
Stěžovatel konstatuje, že česky a rusky hovoří tak, že se bez větších obtíží domluví o věcech denního života; jeho slovní zásobě se však vymyká jednání před státními orgány v rámci azylového řízení. Stěžovatel tvrdí, že právo na tlumočníka je subjektivním absolutním právem v tom smyslu, že žádost o ustanovení tlumočníka nemá charakter procesního návrhu, o němž by mohly orgány veřejné moci rozhodovat, ale je jejich povinností takové žádosti vyhovět. Účastníku řízení nelze odepřít právo na tlumočníka z důvodu, že se jej soudu nepodaří zajistit; taková situace nemůže jít k tíži účastníka řízení. Znalost určitého jazyka nelze dovozovat tam, kde účastník řízení prohlásí, že daný jazyk neovládá, přičemž není rozhodné, že tak v minulosti učinil v řízení před orgány státní správy. Je totiž třeba zohlednit, že nemohl předvídat náročnost požadavků na jeho znalost ruského jazyka a že souhlas s používáním ruského jazyka udělil bez řádného poučení a bez vědomí práva na tlumočníka, kdy stěžovatel měl strach nespolupracovat a nevyhovět policejnímu orgánu. Neustanovení tlumočníka nelze odůvodnit skutečností, že stěžovatel je právně zastoupen, když právní zástupce sám potřebný jazyk neovládá. Soudy dále pochybily, když neučinily dotaz, zda stěžovatel ovládá další jazyk, a místo toho na něj vyvíjely nátlak, aby hovořil jazykem, který neovládá (ruština).
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právo na tlumočníka, jakožto jeden z komponentů spravedlivého procesu, je zakotveno v článku 37 odst. 4 Listiny a dále pak v článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Spravedlivý proces je v judikatuře Ústavního soudu chápán především jako zajištění "rovnosti zbraní", tedy zajištění toho, aby všichni účastníci řízení měli stejnou možnost předložit soudu svůj návrh, vlastní verzi rozhodných skutečností a prostor vyjádřit se ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Uložení povinnosti státu zajistit tlumočníka má za cíl zabezpečit zmiňovanou rovnost zbraní i pro osobu, která dostatečně neovládá jazyk, kterým se soudní či jiné řízení vede, neboť tato osoba by jinak mohla být omezena ve svém právu na aktivní účast při soudním řízení. Článek 37 odst. 4 Listiny podmiňuje ustanovení tlumočníka prohlášením účastníka řízení, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, jinými slovy předpokládá aktivitu na straně osoby nevládnoucí českým jazykem, současně však potřeba tlumočníka musí být natolik zjevná, že bez jejího zajištění by bylo takové osobě zabráněno v řádném uplatňování jejích procesních práv; soud není povinen z vlastní iniciativy zjišťovat, zda účastník řízení ovládá jednací jazyk.
Písemná komunikace účastníka řízení se soudem je dalším a s věcí souvisejícím aspektem práva na tlumočníka, jímž se nadto podrobně zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku Pl. ÚS - st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005; v něm zaujalo postoj, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu článku 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace článku 36 odst. 1 Listiny jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované článkem 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak; to nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. V odůvodnění stanoviska pak Ústavní soud konstatoval, že toto právo jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje Listina v článku 37 odst. 4, Úmluva v článku 5 odst. 2 a v článku 6 odst. 3 písm. a) a e) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 14 odst. 3 písm. a ) a f). Oproti mezinárodním instrumentům ochrany lidských práv a svobod Listina poskytuje širší ochranu v tom smyslu, že právo na tlumočníka nelimituje pouze na jednání v trestním řízení, ale garantuje ho i pro řízení ostatní. Ústavní soud pojem práva na tlumočníka podrobil výkladu gramatickému, logickému a teleologickému. Gramatický výklad zcela jednoznačně svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení se soudem, stejně tak logický výklad za použití argumentu a simili, neboť článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, ač je omezen toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s článkem 37 odst. 4 Listiny. V souvislosti s tímto konstatováním je nutno poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), která činí rozdíl mezi právem na tlumočníka a právem na překladatele, přičemž postačuje pomoc tlumočníka (srov. rozhodnutí č. 18913/03 Husain proti Itálii ze dne 24. 2. 2005, publikováno na www.echr.coe.int). Neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje sama o sobě porušení článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (odst. 85 rozsudku č. 9783/92 Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989). Dle názoru Ústavního soudu i výklad teleologický svědčí pro tentýž závěr, jelikož sleduje stejný účel - fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení se soudem. Ústavní soud uzavřel, že rozsah základního práva na tlumočníka není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje článek 36 odst. 1 Listiny, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy, protože právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace. Jinými slovy, pro konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde tyto jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou.
V daném případě stěžovatel vyvinul náležitou aktivitu, když požádal o ustanovení tlumočníka do svého mateřského jazyka gagauzštiny, a soudy usilovaly o to, aby stěžovatelovu požadavku vyhověly. Nicméně přes veškerou projevenou snahu se soudům tlumočníka nepodařilo zajistit, neboť nebyl nalezen tlumočník z gagauzštiny ani v seznamu tlumočníků vedeném Ministerstvem spravedlnosti a nebyla objevena ani jiná osoba v evidenci nezapsaná, která by měla potřebné odborné předpoklady pro tuto činnost. V nastalé situaci tedy soudy správně ustanovily tlumočníka z ruského jazyka, neboť se jedná o jazyk, který byl dříve úředním jazykem v Moldavské republice, stěžovatel dle svých slov absolvoval školní docházku v tomto jazyce a prokazatelně jím komunikoval při správním řízení, jakož i před Krajským soudem v Praze. Ústavní soud uznává, že stěžovatel může narážet na určitou jazykovou bariéru způsobenou používáním ruštiny a že by pravděpodobně svá tvrzení pregnantněji vyjádřil v mateřském jazyce, zároveň však připomíná, že obecné soudy úkol zajistit tlumočníka z gagauzštiny nepodcenily, avšak splnění této povinnosti narazilo na překážky objektivního charakteru. Ústavní soud podotýká, že Gagauzové nejsou početným národem a že Gagauzská autonomní oblast není územím nacházejícím se v bezprostřední blízkosti České republiky, čímž je také snížena pravděpodobnost nalezení tlumočníka z tohoto jazyka. K hloubce porozumění obsahu a smyslu jednání před obecnými soudy pak Ústavní soud odkazuje též na rozsudek Evropského soudu Kamasinski proti Rakousku (ze dne 19. 12. 1989, §74 odst. 2 rozsudku č. 9783/92, publikováno na www.echr.coe.int), který se sice týká trestní věci, ale lze jej obdobně využít. V rozsudku se uvádí, že pomoc tlumočníka musí být taková, aby umožnila účastníku řízení mít vědomost o projednávané věci a hájit se, zejména být schopen soudu předložit svou verzi skutkových okolností. Ani Evropský soud nežádá doslovný překlad a tedy zcela přesnou vědomost o každém detailu řízení, a proto je Ústavní soud přesvědčen, že stěžovatelova možnost porozumět tomu, o co v řízení jde, a schopnost se k němu vyjádřit, nahlíženo na řízení jako celek, nebyla omezena natolik, že by se neslučovala se stěžovatelovým právem na spravedlivý proces, zvláště když stěžovatel sám označil své znalosti češtiny a ruštiny za zjevně velmi dobré, když se "bez větších obtíží domluví o věcech denního života". Stěžovatelův požadavek na tlumočení a překládání do gagauzštiny se tak jeví jako snaha obstrukcí zmařit definitivní rozhodnutí v jeho právní věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neodložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a ani stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zahrnující právo na tlumočníka, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu