ECLI:CZ:US:2006:4.US.399.06
sp. zn. IV. ÚS 399/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Investiční společnosti FUTURUM,a.s. v likvidaci, se sídlem Praha 1, Na Můstku 10, IČ: 618 59 460, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, advokátem se sídlem Praha 4, Křtinská 617, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2003, č. j. 16 Cm 77/99-280, kterým se žaloba zamítá co do částky 106,303.838,70 Kč s příslušenstvím, proti části výroku I. a celým výrokům III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-351, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-403, pokud se jím potvrzuje zamítnutí žaloby co do částky 106,303.838,70 Kč s příslušenstvím a ukládá povinnost stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem I. a II. stupně straně žalované a proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, č. j. 29 Odo 1252/2004-442, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2006, která, splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy zasáhly do jejího ústavou zaručeného práva tím, že poskytly pouze částečnou ochranu vlastnickým právům podílníků k majetku v podílovém fondu FUTURUM AURUM, když z této ochrany vyloučily hotovostní finanční prostředky v pokladně investiční společnosti. Tím podle názoru stěžovatelky porušily ustanovení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 8. 3. 1999 domáhala proti žalované Komerční bance, a. s.(dále jen "KB") zaplacení náhrady škody a ušlého zisku ve výši 142,700.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu, že KB porušila své povinnosti ve funkci depozitáře podle uzavřené smlouvy a podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 248/1992 Sb."). Městský soud v Praze jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2003, č. j. 16 Cm 77/99-280, ve výroku I. uložil KB zaplatit stěžovatelce částku 9,718.452,70 Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 106,303.838,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit KB na náhradě nákladů řízení 530.080,- Kč. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-351, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-403, ve výroku I. napadený rozsudek soudu I. stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 106.303.838,70 s příslušenstvím a dále pokud jím bylo žalobě vyhověno co do částky 7,550.549,80 Kč s příslušenstvím potvrdil. Ve výroku II. rozsudek soudu I. stupně, pokud jím byla přiznána částka 2,167.902,90 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve výrocích III. a IV. pak odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit KB náklady řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání opět oba účastníci řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 29 Odo 1252/2004-442, ve výroku I. dovolání KB zamítl, ve výroku II. rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu I. stupně v rozsahu, kterým soudy obou stupňů zamítly žalobu na náhradu ušlého zisku příslušejícího k částce 7,440.000,- Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku III. pak ve zbývajícím rozsahu dovolání stěžovatelky zamítl.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Cm 149/2006.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové
porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku, 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je.
Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatelky obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad podaný dovolacím soudem jak hmotně právních tak i procesních ustanovení není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že její základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 80).
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje se závěry, které soudy v provedeném řízení přijaly. S konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, obchodního zákoníku a zákona č. 248/1992 Sb., se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní a nesvědčí o možné libovůli v jejich rozhodování, když jasným a přezkoumatelným způsobem vymezily rámec, v němž se pohybuje jejich volná úvaha. Nejvyšší soud pak shledané pochybení odvolacího soudu spočívající ve skutečnosti, že tento soud nesplnil svoji poučovací povinnost podle ustanovení §118 odst. 3 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm.a) o. s. ř.], napravil tím, že rozsudek soudu odvolacího a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud stěžovatelka odkazuje na porušení ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tento článek obecně upravuje povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Byť citovaný článek s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 52).
Jestliže se pak stěžovatelka dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého mimo jiné každý má právo vlastnit majetek; vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, k tomu Ústavní soud uvádí, že čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud proto dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu