ECLI:CZ:US:2006:4.US.406.06.1
sp. zn. IV. ÚS 406/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 44 To 428/2006, a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 26. 5. 2006, sp.zn. 1 KVZ 290/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2006, doplněným dne 18. 8. 2006, se J. O. (dále jen "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o jeho dalším ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí a usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2006 vyplývá, že stěžovatel a Ing. J. P. jsou ve spolupachatelství na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky ze dne 20. 11. 2005 stíháni pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 tr. zákona, kterým měli způsobit společnosti AGROFERT HOLDING, a.s., se sídlem v Praze škodu ve výši 50 951 044,- Kč.
Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 11. 2005 s účinností od 19. 11. 2005 z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu.
O dalším trvání vazby z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu bylo státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto dne 20. 2. 2006.
O dalším trvání vazby z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podle §71 odst. 4 tr. řádu usnesením ze dne 26. 5. 2006 s odůvodněním, že tento důvod vazby i nadále trvá a v průběhu dosavadního přípravného řízení nebyly zjištěny skutečnosti, které by důvod vazby oslabovaly. Opětovně poukázala na skutečnost, že místo trvalého bydliště stěžovatele je pouze formální, na předvolání Policie ČR se nedostavoval, přesnou adresu místa, kde se zdržuje, neposkytl, byl zadržen na hraničním přechodu Lanžhot, následně bylo zjištěno, že s padělanými doklady, jimiž se vybavil v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Opětovně bylo konstatováno, že stěžovatel je ohrožen vysokou trestní sazbou, která sama o sobě dovoluje rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě, a proto s přihlédnutím k důvodům vazby nepřicházel při rozhodování o dalším trvání vazby postup dle §72 odst. 2 tr. řádu a propuštění obviněného na svobodu. Stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Tato rozhodnutí jsou předmětem ústavní stížnosti.
Žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl soudce Obvodního soudu pro Prahu 3 usnesením ze dne 28. 6. 2006 podle §72 odst. 3 tr.ř., neboť dospěl k závěru, že vazební důvod podle §67 písm. a) tr.ř. nadále trvá. Ústavnímu soudu stěžovatel nesdělil, zda proti citovanému usnesení podal opravný prostředek a jak o něm bylo rozhodnuto.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními byl porušen čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukázal na ustanovení §67 a 71 tr. řádu a uvedl, že důvod pro prodloužení vazby spočívající ve zcela neodůvodněném hypotetickém závěru je v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, což porušuje čl. 8 odst. 1 Listiny. Skutečnost obsažená v odůvodnění napadeného usnesení městského státního zastupitelství, tedy že stěžovatel byl zadržen na hraničním přechodu Lanžhot s padělanými osobními doklady, nemá oporu v provedeném dokazování neboť z protokolu o osobní prohlídce stěžovatele při zadržení ani z protokolu o prohlídce jeho osobního automobilu takový závěr nevyplývá. Stěžovatel dále uvedl, že již byl vyslechnut a neví, jakým konkrétním činem by způsobil neúměrné prodloužení trestního řízení, jak je uvedeno v závěru odůvodnění napadeného usnesení městského státního zastupitelství. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že napadená usnesení se ve svém odůvodnění s podmínkami §71 odst. 4 tr.ř. dostatečně nevypořádávají a vymykají se tak jedné ze zásad spravedlivého procesu, tj. zásadě řádného a přezkoumatelného odůvodnění.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 odst. 1 Listiny a dále tvrzení, že probíhající vazba je nezákonná, což porušuje čl. 8 odst. 2 Listiny; je také namítáno porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy, neboť napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna.
Základní právo na osobní svobodu je zakotveno v čl. 8 Listiny, jehož první a druhý odstavec zní:
"(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ........ .",
a současně i v čl. 5 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní:
"1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: [...]
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání; [...]
3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku [...] má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení.
4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. ".
Ze znění citovaných článků vyplývá, že právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných, taxativně stanovených případech, a jen v souladu s řízením stanoveným zákonem. Z napadených rozhodnutí a zejména ústavní stížnosti samotné však nelze dovodit nic, co by naznačovalo, že k prvotnímu vzetí stěžovatele do vazby dne 21. 11. 2005 s účinností od 19. 11. 2005 došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 8 odst. 2 Listiny, tedy v rozporu s řízením stanoveným trestním řádem. Z ústavní stížnosti je ostatně zřejmé, že stěžovatelovy argumenty směřují až k následnému rozhodování o jeho ponechání ve vazbě.
Ústavní soud připomíná, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 tr.ř. ve spojení s §72 tr.ř.). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Evropský soud pro lidská práva, jakož i Ústavní soud ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil. Dojde-li k překročení lhůt dovoleného trvání vazby stanovených v §72 odst. 3 tr.ř. nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby podle §71 odst. 4 a 6 tr.ř. (tj. nejpozději do 3 měsíců od právní moci posledního rozhodnutí) a tedy zákonné zbavení svobody nebylo včas prodlouženo po uplynutí zákonem stanovené doby, pokračování detence poté, co uplynula tato doba a příslušný orgán, zpravidla soud, nerozhodl včas o jejím prodloužení, je nezákonné a protiústavní.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s omezením své osobní svobody jako takovým. Je toho názoru, že vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu v jeho případě není dán. K tomu Ústavní soud připomíná, že dle jeho konstantní judikatury výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (viz nález I. ÚS 303/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 24, str. 149, a v něm uvedenou judikaturu). Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o vazbě bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Navíc v rámci rozhodování, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě podle §71 odst. 4 tr. řádu, soud musí zkoumat nejednom existenci vazebních důvodů dle §67 tr. řádu, ale navíc i existenci důvodů uvedených v §71 odst. 4 tr. řádu, mj. i hrozby zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání (viz nález uveřejněný pod č. 92, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 34). Je proto třeba posoudit, z jakých úvah obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu vycházely.
Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že dospěla ke stejným závěrům jako v předcházejícím rozhodnutí o vzetí do vazby, jak byly deklarovány při rozhodování soudu o vzetí stěžovatele do vazby; na tomto důvodu se nic nezměnilo, rovněž v průběhu dosavadního přípravného řízení nebyly zjištěny skutečnosti oslabující důvod vazby. Jak je výše již konstatováno, opětovně poukázala na skutečnost, že místo trvalého bydliště stěžovatele je pouze formální, na předvolání Policie ČR se nedostavoval, přesnou adresu místa, kde se zdržuje, neposkytl, byl zadržen na hraničním přechodu Lanžhot, následně bylo zjištěno, že s padělanými doklady, jimiž se vybavil v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání. Opětovně bylo konstatováno, že stěžovatel je ohrožen vysokou trestní sazbou, která sama o sobě dovoluje rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě, a proto s přihlédnutím k důvodům vazby nepřicházel při rozhodování o dalším trvání vazby postup dle §72 odst. 2 tr. řádu a propuštění obviněného na svobodu. Existenci hrozby podstatného ztížení účelu trestního stíhání spatřovala zejména v nutnosti provést opět cestou právní pomoci další úkony trestního řízení, jež objasní, kdo finanční prostředky vyvedené ze spol. Bohemian Paradoxe, a.s., vybrané v hotovosti cizími státními příslušníky, použil a jakým způsobem, potřebou identifikovat call - transakce provedené na účtu OMW. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení ze ztotožnil s důvody obsaženými v usnesení státní zástupkyně a poukázal též na skutečnost, že dne 13. 8. 2005 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005, kterým byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na dobu 3 let. Z uvedených skutečností Ústavní soud dovodil, že omezení osobní svobody stěžovatele nelze považovat za rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy. Jinak řečeno, za současného stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená usnesení o prodloužení vazby, byly závažné a dostatečné k ospravedlnění dalšího trvání stěžovatelovy vazby. Z tohoto pohledu jsou námitky stěžovatele týkající se neexistence údajně padělaných osobních dokladů nepodstatné.
V rámci námitek týkajících se spravedlivosti řízení stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadená rozhodnutí neobsahují řádné a přezkoumatelné odůvodnění. Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury, odrážející principy spravedlivého procesu, soudní rozhodnutí musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. S ohledem na závěry uvedené výše k tvrzenému porušení čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, je Ústavní soud toho názoru, že není třeba se námitkou porušení čl. 6 Úmluvy samostatně zabývat.
Z uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele není omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu