ECLI:CZ:US:2006:4.US.415.06.1
sp. zn. IV. ÚS 415/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 To 59/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006, čj. Nt 206/2006-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 7. 2006, doplněným dne 15. 9. 2006 vlastní rukou sepsaným podáním ze dne 14. 9. 2006, se A. Ž. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2002, v němž byl pravomocně odsouzen za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 16-ti let. Současně uvedl, že nemá dostatečné prostředky a navrhl, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem Českou advokátní komorou určeným advokátem zaplatil stát.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že návrhem doručeným Městskému soudu v Praze dne 15. 2. 2006 se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 7. 4. 2004 usnesením podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl, neboť neshledal za naplněné podmínky pro povolení obnovy uvedené v §278 tr. řádu. V odůvodnění konstatoval, že jediným důvodem, který stěžovatel uvedl pro povolení obnovy řízení, byla jeho domněnka, že ve vyšetřovacím spise, který tvořil základ dokazování při hlavním líčení před Městským soudem v Praze, nebyl zařazen jeho výslech před soudcem Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 8. 3. 2001 před jeho rozhodnutím o vzetí do vazby. Z obsahu spisu a tomu odpovídajícího spisového materiálu však jednoznačně vyplývá, že zmiňovaný výslech obv. A. Ž. ze dne 8. 3. 2001 je založen na č.l. 284-285 a tento výslech měly všechny soudy rozhodující o opravných prostředcích odsouzeného, včetně soudu nalézacího, k dispozici. Žádný nový důkaz tedy v řízení shledán nebyl a z tohoto důvodu i z dalších důvodů v usnesení uvedených soud návrh stěžovatele zamítl. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2006 stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2006 zamítl. Ztotožnil se se závěrem Městského soudu v Praze, že v projednávané věci žádné nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly vést ke změně původního odsuzujícího rozsudku, v průběhu řízení o obnově najevo nevyšly.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). Je přesvědčen, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze rozhodovaly o povolení obnovy řízení na základě jiného spisového materiálu než soud nalézací, odvolací, dovolací a Ústavní soud. Uvedl, že když spis v roce 2001 studoval po skončení přípravného řízení a zřejmě ještě v říjnu 2005 v době rozhodování Ústavního soudu, byl sled jím specifikovaných listů trestního spisu jiný než v současné době. Městskému soudu v Praze i Vrchnímu soudu v Praze, pokud by se návrhem na obnovu řízení řádně zabývaly a studovaly spis, muselo být zřejmé, že obsah spisu je jiný, než byl v době rozhodování ve věci samé. Vyjádřil názor, že spisový materiál byl změněn samotným Městským soudem v Praze, který se takto vypořádal s jeho návrhem na obnovu řízení. Stěžovatel požádal, aby byl vyslechnut, a navrhl, aby Ústavní soud provedl důkaz vyžádaným trestním spisem, vlastním spisem I. ÚS 314/03 a zajistil provedení grafologické expertízy podpisů na č.l. 282 tr. spisu.
V podání ze dne 14. 9. 2006 stěžovatel mj. uvedl, že problém celé věci spatřuje "v zásadně pochybném vedení přípravného řízení a v prokázaném falšování faktů ze strany Policie". Přiložil kopii usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 To 59/2006, a vyjádřil názor, že čtvrtý odstavec na straně druhé obsahuje logický protimluv, když na jedné straně hovoří o tom, že obviněný A. Ž. se při výslechu dne 8. 3. 2001 k věci vyjádřil, na druhé straně pak uvádí, že tentýž obviněný k předmětné věci nevypovídal.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Vzhledem k tomu, že čl. 2 odst. 3 Ústavy sám o sobě subjektivní veřejné základní právo stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje princip omezení státní moci zákonem, Ústavní soud se zabýval pouze namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jemu odpovídajícího čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Jejich dodržení bylo přezkoumáno Ústavním soudem v usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 314/03. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat jakýmikoliv námitkami stěžovatele tvrdícími nespravedlivost řízení vedoucího k jeho pravomocnému odsouzení. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle standardní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 odst. 1, který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu a který je v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v tvrzení, že obecné soudy, zejména Městský soud v Praze, nepostupovaly zákonem stanoveným způsobem, když svévolně změnily obsah trestního spisu, do něhož údajně "doplnily" protokol o výslechu stěžovatele ze dne 8. 3. 2001. Tuto námitku, tvrdící nesprávnou manipulaci se spisem ze strany obecných soudů, měl ovšem stěžovatel uplatnit v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti již v návrhu na povolení obnovy řízení, resp. při veřejném zasedání Městského soudu v Praze konaném dne 7. 4. 2006. Pokud tak činí až nyní v ústavní stížnosti, nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje a tudíž k ní nelze přihlédnout.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel fakticky nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 1, č. 5). Protože však spravedlivost řízení Ústavní soud posuzuje v jeho celku, nelze než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o nespravedlivosti řízení jsou zjevně neopodstatněná. Řízení o návrhu na povolení obnovy před Městským soudem v Praze bylo kontradiktorní; odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Výsledek řízení neumožňuje, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele na zaplacení nákladů na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela nebo zčásti státem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková,v. r.
předsedkyně senátu