ECLI:CZ:US:2006:4.US.43.06.1
sp. zn. IV. ÚS 43/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. legií 172/I, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 7 A 105/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2006, která po odstranění vad stěžovatelem splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2005, č. j. 7 A 105/2002 - 63, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 6. 2002, zn. PUV 1997-6936 a kterým bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces porušením procesního postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 2. 2006 svoji ústavněprávní argumentaci rozšířil tak, že podle jeho názoru jde v dané věci o otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí a že její nedodržení může mít za následek jak porušení článku 36 odst. 1 Listiny, tak porušení článku 38 odst. 2 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti, ve které stěžovatel zrekapituloval průběh předchozího řízení a dále z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl majitelem užitného vzoru č. 6492 s názvem "Pilník, zejména pilník na nehty" s právem přednosti od 10. 7. 1997. Úřad průmyslového vlastnictví rozhodl dne 11. 12. 2001 o výmazu tohoto užitného vzoru. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v rozkladovém řízení pak svým rozhodnutím zn. PUV 1997-6936, ze dne 11. 6. 2002, rozhodnutí o výmazu uvedeného užitného vzoru potvrdil. Stěžovatel se proto žalobou u soudu domáhal zrušení posledně zmíněného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýkal, že neprováděl všechny důkazy, které prováděl správní orgán, provedené důkazy hodnotil jinak, to znamená vyvodil z nich jiné právní závěry, než vyvodil orgán, jehož rozhodnutí přezkoumával.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 A 105/2002 včetně vyjádření tohoto soudu.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 2. 3. 2006 uvedl, že k porušení namítaných práv stěžovatelem by mohlo dojít dle ustálené judikatury Ústavního soudu pouze tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. jestliže by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuelně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K takové situaci v předmětné věci nedošlo, protože Nejvyšší správní soud žalobu stěžovatele projednal a o věci rozhodl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že danou věc "posuzoval dle jiného hmotně právního ustanovení, než jakým argumentoval správní orgán", je tato výtka za situace, kdy stěžovatel vznesl námitku novosti technického řešení jak v žalobě (viz čl. 1 spisu), tak i při nařízeném ústním jednání (viz čl. 53 spisu), zcela nepatřičná, neboť soud se jí s ohledem na dispoziční zásadu, kterou je ovládáno správní soudnictví, musel zabývat, což také učinil. Soud rovněž odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že stěžovatel svůj užitný vzor nedostatečně specifikoval a tím ho od známého stavu techniky neodlišil a že technické řešení tak, jak bylo uvedeno v přihlášce stěžovatele, nesplňovalo podmínky stanovené zákonem č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 478/1992 Sb."), pro to, aby navrhovaný užitný vzor mohl být ponechán v rejstříku užitných vzorů (viz čl. 66 spisu). Pro posouzení dané věci je rozhodující, že stěžovatel nesplnil zákonem kumulativně stanovené podmínky pro poskytnutí ochrany užitnému vzoru, což jednoznačně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí a což také stěžovatel v ústavní stížnosti relevantním způsobem nezpochybňuje, a proto je jeho ústavní stížnosti nutno považovat za účelovou. V závěru svého vyjádření Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl nebo zcela zamítl.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu nebylo stěžovateli zasláno k případné replice z důvodu, že neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jestliže tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že Nejvyšší správní soud dospěl k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, dále napadá provádění důkazního řízení před Nejvyšším správním soudem. Jak vyplývá z rozsudku napadeného ústavní stížností, Nejvyšší správní soud se vznesenými námitkami stěžovatele podrobně zabýval, když v odůvodnění rozsudku rozvedl, proč jim nepřisvědčil a vyložil, jakými úvahami se při tom řídil. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud z předloženého soudního spisu nezjistil, že by stěžovateli bylo v provedeném soudním řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jeho procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 478/1992 Sb. a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění platném pro projednávanou věc, neshledal Ústavní soud jejich porušení. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu