ECLI:CZ:US:2006:4.US.435.05
sp. zn. IV. ÚS 435/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky Mgr. S. J., právně zastoupené advokátkou JUDr. Karlou Návedlovou, Ostravská 363, Bílovec, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 14 Co 479/2004, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. P 504/1993, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 14 Co 479/2004, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. P 504/1993.
Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jenž je jí garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, jež ukládá soudům povinnost poskytovat ochranu právům.
Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V souvislosti s uvedeným dospěl Ústavní soud k závěru, že předmětná ústavní stížnost je v části, kterou jsou napadány výroky stěžovaných rozhodnutí týkajících se M. J., podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť tento již dosáhl zletilosti a je tedy plně způsobilý k tomu, aby se svých práv domáhal sám na základě své vlastní vůle. Na této skutečnosti nemění nic ani ten fakt, že M. J. se v současné době připravuje na výkon svého budoucího povolání.
Po stránce formální lze konstatovat, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. P 504/93, a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 14 Co 479/2004, bylo pro dříve nezletilého M. J. zvýšeno výživné s účinností od 1. 9. 2003 z částky 2.000,- Kč na 2.200,- Kč a pro nezletilou V. J. bylo zvýšeno výživné s účinností od 1. 9. 2004 z částky 1.800,- Kč na částku 2.000,- Kč měsíčně.
Dle náhledu stěžovatelky byly v rámci provedeného dokazování nedostatečně zjištěny majetkové poměry otce, neboť obecný soud se spokojil toliko s jeho tvrzeními, jež však nebyla ničím podložena. Stěžovatelka oproti tomu řádně prokázala výdaje, jež je nucena hradit ve prospěch dětí, a pokud na tyto u jednání poukazovala, nebyl soudem na ně brán zřetel. Zvýšení výživného na každé dítě o částku 200,- Kč pak považuje stěžovatelka s ohledem na příjmy otce za nedostačující pro zajištění jejich výživy. Stejně tak je ohrožen jejich další fyzický a kulturní vývoj. V rozsudku ani v protokolu nejsou zachyceny důležité informace, o nichž matka hovořila při ústním jednání týkající se prudkého nárůstu cen. Rozhodnutím obecných soudů je silně potlačeno současné i budoucí vzdělávání nezletilých dětí. Listinou základních práv a svobod je zaručeno každému právo na vzdělání a dle schopností občana i vysokoškolského. Vzhledem k tomu, že děti nejsou schopny se samy vyživovat, plní za ně tuto funkci rodiče, jež mají stejná práva, ale i povinnosti.
Stěžovatelka je toho názoru, že soudy měly pečlivěji zkoumat majetkové poměry otce. Vzhledem k tomu, že je osobou samostatně výdělečně činnou, neměly se soudy spokojit toliko s jeho tvrzeními, ale měly si blíže nechat zdůvodnit jednotlivé účetní úkony vedené v jeho účetní evidenci. Právní zástupkyně matky v souvislosti s prostudováním spisu zjistila, že otec pro osobní potřebu vybírá částky v několika desítkách tisíc korun. Např. v rozhodném období měsíce srpna 2004 si otec z podnikání převzal na osobní spotřebu částku 51.000,-, 99.000,- a 30.000,- Kč. Dle sdělení otce pak byly uvedené částky použity k doplacení automobilu Škoda Octavia. Nelze tedy hovořit o stejné majetkové úrovni s matkou, když tato ze svého příjmu a pomocí rodičů řádně přispívá dvěma dětem k jejich zdravému růstu, když na její osobní potřeby jí zbývá minimální částka. Soud se neměl spokojit s neúplnými tvrzeními otce, měl řádně zjistit skutkový stav věci, neboť jeho základní povinností je hájit zájmy dětí. Soudci nejsou dle náhledu stěžovatelky dostatečně ekonomicky erudovaní a proto měli k řádnému objasnění věci provést navrhovaný důkaz, a to výslech účetní, příp. nechat vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomie, jak bylo navrhováno. Obecné soudy řádně nezkoumaly peněžní deník, jiné účetní doklady a poznatky právního zástupce stěžovatelky.
Soud rozhodující ve věci musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, což se v daném případě nestalo. V postupu obecných soudů tak lze vysledovat prvky libovůle. Dle náhledu stěžovatelky se soudy nevypořádaly řádně s tím, co vyšlo v řízení najevo, což má za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jež je garantován jednak čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 "Úmluvy o lidských právech a základních svobodách".
III.
Za účelem seznámení se s případem si Ústavní soud vyžádal předmětný spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. P 504/93, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předmětného spisu, sp. zn. P 504/93, nevyplývá, že by v řízení před obecnými soudy nebo v jejich rozhodnutích bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány, a to ani za situace, že by s provedeným hodnocením důkazů nesouhlasil. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ty hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svého rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatelky, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.
K námitce stěžovatelky, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastnice navrhla (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
Poukazuje-li stěžovatelka ve svém podání na skutečnost, dle níž nejsou v protokolu zachyceny důležité informace, o nichž hovořila při ústním jednání, je nutno uvést, že provádění protokolace soudního řízení je povinností soudu. V souvislosti s tím je však třeba rozlišit mezi samotným prováděním protokolace a jejím obsahem. To, že zapisování do protokolu řídí soudce, neznamená, že zúčastněné strany nejsou obeznámeny s jeho obsahem, či že se na jeho obsahu nemohou aktivně podílet. Soudce protokoluje zpravidla ty skutečnosti, jež se mu jeví být pro dané řízení významné, není v jeho silách, aby postihl veškeré události, k nimž v soudní síni dojde. Jen obtížně se při této činnosti může soudce oprostit od subjektivního hodnocení významu jednotlivých skutečností a proto je účastníkům řízení umožněno, aby se podíleli na formování obsahu protokolu tím, že požadují zaprotokolování té které skutečnosti. Námitky proti protokolaci vznesené po skončení řízení pak typicky zakládají situace, jimž se má protokolací předcházet.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že uvedené rozhodnutí nebrání tomu, aby v případě prokázání změny majetkových poměrů na straně otce ( např. na základě údajů z nového daňového přiznání) došlo k navýšení jeho vyživovací povinnosti, neboť děti mají zákonné právo se podílet na životní úrovni svých rodičů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 5. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu